neděle 18. června 2017

AŠ - Starý Hrozenkov, den dvacátý druhý, POSLEDNÍ

Dnes jsem dorazil do cíle svého putování Českou republikou od západu na východ, z Aše do Starého Hrozenkova.
Celkem jsem nachodil za oněch 22 dnů přibližně 603 kilometrů, v průměru tedy více než
27 kilometrů denně.
Fotografii z příchodu do cíle najdete na Facebooku (Český chodec nebo @czechwalker).
Fotka se jmenuje:
"Český chodec rozpuštěný a vypuštěný ve Starém Hrozenkově, neděle 18.6.2017, 16:07"

Zdravím všechny své příznivce, díky za podporu.
K cestě se na svém blogu určitě vrátím, je ještě o čem psát.

sobota 17. června 2017

Aš - Starý Hrozenkov, den dvacátýprvní, předposlední

Dorazil jsem dnes po 22 kilometrech do svého posledního ležení před zítřejším zdoláním cílové mety, tedy Starého Hrozenkova, takže počet našlapaných kilometrů se zvýšil na 561. Zítra zbývá  cca 21 závěrečných kilometrů.
Cesta z Blatnice pod svatým Antonínkem byla celkem v pohodě a odpolední lehký deštík byl nakonec docela příjemný. Jen tělo je unavenější dřív, než v prvních dnech.
Při první dnešní zastávce v Hluku jsem si dal s chutí hovězí vývar s játrovou rýží. Další jídlo jsem si chtěl dát ve Vlčnově při druhé zastávce. V restauraci byla oslava a servírka mi řekla, že jediné, co mohu dostat, je polévka. Tak jsem si tedy polévku dal - měli jedinou, hovězí vývar s játrovou rýží.
Dnes večer poslední velké prádlo - slipy, ponožky, triko a čepice, abych do Hrozenkova dorazil pokud možno čistý a voňavý.
Více toho dneska na mém blogu nepřibyde. Po návratu domů (AUTEM!) zpracuji pocity, zkušenosti a poznatky ze své cesty a na blogu je zveřejním.
Namátkou:
- špatná zpráva pro Dominika Haška
- špatná zpráva pro Andreje Babiše
- jak jsem mohl vydělat balík
a další.
Pár fotek z dnešní cesty z Blatnice je na Facebooku (Český chodec nebo @czechwalker)

pátek 16. června 2017

Aš -Starý Hrozenkov, den dvacátý

Den dvacátý. Zbývají tedy dny 2, slovy dva. To už prostě dorazit musím, i kdybych to měl doplazit jako Meresjev. No, ten neměl nohy, zatímco já je mám, byť již trochu pochroumané.
Dnes kilometrů 27. Celkem 539, mělo by jich zbývat ještě 41.
K nejzajímavějším ohlasům na dosavadní průběh cesty patří:
"páni, on to snad dojde!"
Ještě se vrátím k ubytovani v Osvětimanech, mělo zajímavý vývoj. Před pár dny mi volala paní z rekreačního zařízení Ječmínek, že mi původně slíbené ubytovaní nemůže zajistit. "Víte," povídá, "já bych pro Vás místo měla. Ale mám tu skupinu mladých maminek s dětmi. A my máme společnou sprchu. To by Vám asi vadilo, že?" Než jsem si stačil udělat názor na to, jak dalece by mi to mělo vadit, řekla: "no, ony by s tím ty maminky asi taky nesouhlasily." A bylo. Když jsem včera zabloudil v Osvětimanech, šel jsem kolem. Teda maminek tam byla fakt síla. A dětí taky, řvaly na celé údolí.
V moc hezkém penzionu Malovaný, který jsem si náhradou zajistil na Bookingu, mně paní inženýrka v recepci po příchodu povídá: "ubytovali jsme Vás v přízemí, v bezbariérovém pokoji." Mysleli si snad, že po těch 500 kilometrech už příjedu na vozíku?!
Ráno slejvák, ale v deset se vyčasilo a až do Uherského Ostrohu, kde jsem si dopřál oběd v první hospodě, na kterou jsem narazil, bylo nádherně. A pak přišla moje dnešní obrovská klika. Na radaru jsem viděl, že mojí cestě se má nechutná rudožlutá skvrna na předpovědní mapě vyhnout. Tak jsem zaplatil a vyrazil. Když jsem procházel před koncem města kolem baru Terry Fox, byla najednou obloha tak černá, že dostaly strach určitě i ryby v blízkém rybníku. Natož já. Schoval jsem se pod střechu terasy. Průtrž, která se vzápětí spustila, by mě spláchla ze silnice jako papírek. Kdybych vyrazil o 10 minut dřív, minul bych Foxe a nevím nevím, co bych si na té otevřené silnici na Blatnici počal.
Sledoval jsem radar a protože pořád hrozily bouřky, dřepěl jsem pod tou terasou přes hodinu. Pak fleky z mapy zmizely a za hodinu a půl jsem došel do cíle dnešní etapy. Sprcha a na večeři; restaurace byla ovšem, to jsem změřil přesně, 533 metrů od penzionu. Takže ještě další více než kilák. Minule jsem psal, cože to je pár kilometrů navíc. Musím přiznat, že mně, tedy přesněji mé pravé patě, vadí už každy metr navíc.
Zapomněl jsem včera zaznamenat, jak ocenil mou snahu sympatický postarší cyklista, se kterým jsem seděl při občerstvovací přestávce v Koryčanech. Ptal se, kde mám kolo. Já, že jdu pěšky. No a pak klasika - odkud, kam atd.. Povídá: "no to je ovšem vyšší level." Já na to, jak to myslí. A on odpověděl: "já si občas svezu zadek z kopce, ale Vy si musíte odmakat každý metr."
A ještě objednávka dnes večer (na čepu slibovali plzeňskou dvanáctku):
"dobrý den, dám si Plzeň"
"Plzeň nemáme."
"a k jídlu už nejsou výpečky a noky"
"dám si ten slepičí vývar"
"polévka už není"
"aha. Dám si tedy vepřový řízek, ale ne s bramborem, s chlebem"
"chleba nemám"
Ale jinak dobrý.
Pár fotek na Facebooku:
Český chodec nebo @czechwalker

čtvrtek 15. června 2017

Aš - Starý Hrozenkov, den devatenáctý

Moje letošní tuzemská dovolená se pomalu blíží ke konci, zbývají mi už jenom 3 poslední dny. Dnes jsem překonal pětistovku a do Hrozenkova mi, alespoň podle itineráře, zbývá přibližně 65 kilometrů. Dodneška jsem jich nachodil 512.
Musím tady pochválit dvě skupiny našich spoluobčanů.
Zaprvé zemědělci - už je zase mám rád. Po špatných zkušenostech s rozoranými cestami osetými řepkou či s cestami ohrazenými pastvinami a obsazenými hrozivým dobytkem se rozhodli usnadnit mi cestu a vedle silnic, kde chybí krajnice a sviští po nich kamiony (například silnice 602 ) posekali louky a sklidili obilí a tak se dá místo po silnici jít po loukách a strništích. Také jsem při cestě z Brna do Bučovic zjistil, že pohodlně se chodí v mladém kukuřičném poli. Řádky jsou tak 75 centimetrů od sebe a tak jdete jako po pěšině. Tedy pokud jsou řádky rovnoběžné se silnicí, že.
Druhou skupinou jsou pracovití a přičinliví Vietnamci. Ve vesnici, kde místní krám má otevřeno jen do jedenácti a v neděli vůbec a kde místní hospoda otevírá až v pět odpoledne, Vám pojednou připadá jako zázrak vprostřed cesty obchod s nápisem "smíšené zboží" nebo "obchod" nebo "večerka." Jsou tam pořád, jsou milí a úslužní a mají všechno. Nenechají Vás umřít hladem a žízní.
Včera v Křenovicích v hospodě "U Frantíka" jsem se zeptal, jakou mají polévku. "Italskou pane. To je jako rajská, abyste věděl." Ale byla dobrá.
Po včerejší rovinaté etapě přišla dnešní vrchařská. Aplikace Mapy ale má ve výškových metrech nějakej binec, po každé aktualizaci ukazuje u stejné trasy jiné převýšení a tak budu muset počkat s tímhle vyhodnocením až na zpracování údajů z hodinek Garmin. V každém případě to byly dneska stovky nastoupaných metrů.
Kofíbrejk, jak říkáme my Slované, byl dneska v Koryčanech. Dobrá gulášovka a dvakrát malé Starobrno. ´
Dnešní pohodovou cestu z Bučovic mimo silnice narušilo několik nemilých zjištění. Jednak mě mapy již poněkolikáté zavedly na cestu, která už neexistuje a řeknu Vám, že prodírat se naprosto zarostlou bývalou cestou ostružinami, kopřivami a dalším zeleným lesním bincem není nic moc. Navíc v místě bez signálu, takže jsem si ani nemohl ověřit, jestli jdu správně. Vynořil jsem se z lesa podrápaný a omotaný všelijakým lesním neřádem.
Pak mi zmizela turistická značka a to tak, že úplně. Několik set metrů prostě žlutá nebyla. Naštěstí se dalo jít podle polohy v Mapách tak, že jsem svého dvojníka v aplikaci prostě pořád držel na značce v Mapách, dokud se skutečná žlutá zase zničeho nic nevynořila.
A v Osvětimanech jsem šel sice správným směrem k penzionu, ale jak jsem po jednom a půl kilometru zjistil, po druhé straně naprosto nepřekonatelné rokle. Takže lehce 3 kilometry navíc. Už mi to je nějak jedno....
Zítra má pršet, takže alespoň nebude vedro.
Fotky z cesty zavěsím na Facebook:
Český chodec nebo @czechwalker

středa 14. června 2017

Aš - Starý Hrozenkov, den osmnáctý

Dnes mám na blogu dovolenou. Docela mě těch 29 kilometrů udolalo. Materiálu mám hafo, morál to sepsat je ale na nule.
Stručně tedy:

Špicovej den. Šórem jsem doklapal do štace Bučovice, teda žádná lochna. Zoncna rumplovala celý den, pěkná hicna. Plótva ani glocna nebolí, tak žádný klepky.
Schaloval jsem štékl picy, vyžahnul dva věžáky, zacáloval ňáký hradčana a hópnu se vychrupčit.

Napravím to zítra a doplním zprávu z dnešního dne.

úterý 13. června 2017

Aš -Starý Hrozenkov, den sedmnáctý

Už bych si měl zvyknout na to, že žádný den nebude takový, jak jsem si ho namaloval. Dokázal mi to i ten dnešní, během kterého jsem se přesunul z Rosic do Brna.
Nerozhází mě vůbec, že namísto 26 kilometrů jsem jich do cíle našlapal 28. Těšil jsem se ale na to, že půjdu cca 10 kilometrů přes Brno na jeho druhý konec a že tedy nebudu strádat hladem a žízní. Restaurace, kavárny....
První otevřenou hospodu jsem potkal na svém dnešním 27,5 kilometru, tedy 500 metrů od konce dnešní cesty. Pravda je, že můj itinerář nevedl centrem města, ale my, kteří jsme zvyklí na hospodu na každém rohu i v okrajových čtvrtích, prostě nepochopíme, jak můžou lidé žít na Sahaře.
Dnes se mě opět ptali lidé na cestu - v nějaké vsi hledali kamenolom. Nevím sice, k čemu ho potřebovali, ale občas se někdo mě, který ani někdy neví, kudy má jít sám, zeptá na cestu.
Když jsem vyšel z městečka Úterý (jak je to už dávno....), zeptal se mě nějaký chlapík v malém Nissanu: "Dobrý den, jak do Bezdružic?" Tak jsem mu briskně odpověděl: "sjedete dolů do Úterý, pojedete kolem kaple doleva a v ostré vracečce na konci městečka uhnete doleva a máte to do Bezdružic 7 kilometrů." Odpověděl "díky" a nesmyslně dodal "víte, já jsem tu často jezdil v Mercedesu, ale už si to nepamatuju." To bylo jedinkrát, co jsem poradil, nevím, proč jsem si tu odbočku do Bezdružic zapamatoval. Jinak vždy použiju ono klasické "nevím, já nejsem odsud, jen procházím."
Dneska jsem se lesní cestou kus plahočil do obrovského krpálu, podle mapy to bylo asi 150 výškových metrů. Zaujalo mě to a tak jsem prošel dosavadní etapy, která že z tohoto pohledu byla nejvýživnější. Zatím vede cesta z Pelhřimova do Jihlavy, kdy jsem vystoupal celkem 543 výškových metrů. Zajímavé bude, jaký bude součet za celou cestu. Odhaduju to na takových 2000 - 3000 zdolaných výškových metrů.
Všem, kteří potřebují přespat v Brně a netrvají na centru, doporučuju dnešní dvojkombinaci:
penzion U Kostela a restauraci Krčma U Plevna asi 80 metrů od penzionu. Nečekaně dobré ubytováni a nečekaně dobré jídlo.
Odposlechnuto v Brně:
Děda čučí do telefonu a říká "já tomu krámu nerozumím." Malý vnuk: "a proč si, dědo, nekoupíš teda chytrý telefon?" Dědovu odpověď jsem už nezaslechl.
K dnešnímu dni celkem 456 kilometrů, celkem to vypadá na takových 570.
Klasicky nějaké fotky na FB.

pondělí 12. června 2017

Aš - Starý Hrozenkov, den šestnáctý.

Hotel Jelínek ve Velké Bíteši, ve kterém jsem spal, má zajímavou historii. Je to první, původně panský dům v Bíteši, je z roku 1411. Má dvoupatrové sklepy, ze kterých vedly chodby pod celým dnešním městem, dokonce měl i hladomornu. Dnes mu velí paní Kulíšková, rozená Jelínková, sedmá v přímé rodové linii majitelů (za komunismu 40 let jen provozních) hotelu. Vyprávěla mi o hotelu a mimo jiné vzpomínala, jak její tatínek, který se restituce nedožil, umřel v roce 1986, jí řekl: "neboj, jednou nám komunisti hotel vrátí, protože už nebudou mít na nic peníze."
V radní knize "Protocollum sessionos" je v němčině zápis z 13. září 1783, který zaznamenává návštěvu Jeho císařsko-královského Apoštolského Veličenstva Josefa II. cestou z vojenského ležení u Tuřan (dnes statutární městská část Brna) do ležení v Čechách dne 3. září 1783.  Po slavnostním uvítání a večeři o 9 chodech přespalo Jeho Veličenstvo v hotelu Jelínek v pokoji číslo čtyři. Já spal těsně vedle, v pokoji číslo dva.
Dnešní den byl fajn. Naplánovaných 20 kilometrů bylo nakonec 20 kilometrů i ve skutečnosti, počasí super, oblačno, takže slunce do mě nevypalovalo díru pořád, tělo drží.
Začátek vypadal, jako bych byl na světě sám. Silnice 395, po které jsem dorazil až do Rosic, byla z Velké Bíteše zavřená, protože na D1 opravují dálniční most, který nad ní za Bíteší vede. Miluju opravy na D1! Teda alespoň dneska. Celé tři kilometry ani auto. Pak se sice auta z objížďky na silnici vrátila, ale bylo to v pohodě, žádný velký provoz.
Cesta mě přináší nové a nové zkušenosti. Jedna z nich například velí: buď stále ve střehu, nevíš, kdo je za Tebou. Vychází z poněkud nespolečenské příhody. Šel jsem jeden den po krásné, rovné liduprázdné cyklostezce. Každý z Vás, a netvrďte, že ne, potřebuje občas snížit nahromaděné zásoby bioplynu. Činí tak opatrně a v soukromí. Tak i já na cyklostezce, musím dodat, že s výrazným zvukovým efektem. Jenomže co čert nechtěl, v ten moment, kde se vzala tu se vzala mě předjížděla mladá cyklistka. Moje zmatené mumlání "pardon" už asi neslyšela. Pokud Vás historka znechutila, omlouvám se i Vám.
Ve vsi Zbraslav jsem potkal dvě ženy s nádhernou mladou tibetskou dogou, měla už
dobrých 70 kilo. Už zdálky se těšila, že si pohrajeme. Pozdravím a prohodím: "doufám, že mě nesežere." Paní se zasmála a odpověděla: "nebojte se, ta by Vás tak akorát ulízala k smrti." Tak mně přišlo, že to vyjde nastejno,ne? Jen to ulízání by bylo asi horší, protože na smrt bych čekal určitě déle.
V penzionu v Rosicích, kde dnes spím, je pod mým oknem terasa od Nonstop baru a herny. Chlapi tam řvali, když jsem přišel, řvali, když jsem odcházel na večeři, řvali, když jsem se vrátil a řvou i teď. Asi budou řvát celou noc. A protože se zavřeným oknem spát nemůžu, užiju si ten brněnsky hantec dosyta.
Bože, teď asi začli hrát v tanečním baru, který je vedle penzionu. Basovou linku slyším, jako by hráli  ve vedlejším pokoji. To bude asi noc bez spánku......
Jako obvykle, pár fotek na Facebooku:
Český chodec nebo @czechwalker