Po stopách Švejka - Moje jihočeská anabáze
Splnil jsem si svůj letitý sen a pokusil jsem se napodobit putování dobrého vojáka Švejka z Tábora do Českých Budějovic - tedy jen do Písku, protože z Písku do Budějovic už jel Švejk vlakem. Moje trasa vedla z Tábora kolem Milevska do Vráže, přes Malčice do Radomyšle a k Putimi, od Putimi zpět na západ na Strakonice a od nich opět do Putimi a nakonec z Putimi do Písku. Celkem jsem nachodil za týden téměř 130 kilometrů a vystoupal skoro 1.700 metrů.
Bylo to krásné. Putování nádhernou jihočeskou krajinou po lesních a polních cestách, po malých silničkách mohu jen doporučit. A vůbec nevadí, že člověk jde někdy hodiny v dešti nebo se naopak peče pod žhavým sluncem. Ten zážitek za to stojí.
A nakonec ještě několik zážitků a postřehů:
První den, cestou z Tábora do Maděrovky, jdu v pohodě lesem. Na lesním rozcestí seděl ke mně zády na malé židličce jakýsi chlapík. Měl na sobě vojenský mundur a plátěnou vojenskou čepici. Ruce si hřál u malého ohníčku. Hrklo ve mně – Švejk! Šálí mě zrak?? Pak mě napadlo, že si ze mě někdo vystřelil. Když jsem ke chlapíkovi došel, opatrně a polohlasem jsem prohodil: „to je pohodička, co?“ Chlapík sebou leknutím trhnul a otočil se ke mně. Byl to voják naší armády a měl za úkol hlídat, aby se na jednu z těch cest nevydal žádný nepovolaný člověk, protože vedla k vojenské střelnici, kde právě probíhaly ostré střelby. Zasmál se a řekl: „no moc pohodička to tedy není, jsem tu od sedmi od rána a končím v 10 večer.“
Zajímavou zkušenost mám s domorodci. Místní obyvatelé
našich vísek, zdá se, mají nějakou vrozenou nedůvěru k osamělému člověku s batohem,
který jejich vesnicí prochází. Snažím se vždy jejich nedůvěru rozptýlit bodrým „dobrý
den,“ ale někdy ani to nepomůže. Někteří sice odpoví, ale jiní nanejvýš něco nezřetelně zabručí a dále sledují
turistu ostražitým pohledem, dokud z jejich výsostného území nezmizí. A to již vůbec nemluvím o vesnických psech - ti nás tuláky tedy nemají rádi ani trochu.
Letos jsem nedostal za celý týden ani jednu nabídku ke svezení. Sice bych odmítl, ale přeci jen – nikdo se neustrne a ani když prší svezení nenabídne. Naposledy mi nabídla svezení mladá hezká žena s pražským číslem v luxusním Volvu, když jsem šel kdysi pěšky přes republiku z Aše do Starého Hrozenkova, jestli prý nechci svézt do Tábora. I v tomto případě jsem zdvořile poděkoval a svezení odmítl…
A ještě jedna, alespoň u mě, ověřená záležitost – jak se mění mé emoce během cesty:- Prvních 10 kilometrů jsem nadšený, kochám se krajinou a krásnými výhledy, poslouchám zpěv ptáků, čtu všechny informační tabule, všechno fotím a nejraději bych radostí z chůze zpíval také.
- Po desátém kilometru, zhruba do kilometru dvacátého, nadšení z chůze pomalu vyprchává. Sice se stále rozhlížím kolem sebe, ale krajina mě už tak nebere. Vyhlížím nejbližší občerstvovací stanici na kafe a jedno pivo. Začíná se mi zdát, že cesta ubíhá stále pomaleji.
- Zhruba po dvacátém kilometru začíná být tělo unavené, hlava směřuje více k zemi, sleduji hlavně cestu před sebou a do krajiny se podívám už jen občas. Toužebně očekávám cíl cesty.
Že by se hlásil věk? Pravdou ovšem je, že před lety to bylo trochu snazší…
Žádné komentáře:
Okomentovat