ERFURTSKÁ OBCHODNÍ STEZKA, jižní trasa 

30.5. - 5.6.2026

Den sedmý, pátek 5.6.2026: Sokolov - Jindřichovice

ITINERARIUM: 19 kilometrů via Svatava, Boučí, Jindřichovice

1. Sokolov - Svatava, kilometrů 2,5

Obec Svatava (německy Zwodau) na Sokolovsku byla ve středověku malou osadou, jejíž historie je úzce spjata s tokem řeky Svatavy. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1391 z listiny krále Václava II., která se zmiňuje o staré poštovní silnici vedoucí přes osadu.

2. Svatava - Boučí, kilometrů 8

První písemná zmínka o vesnici Boučí (německy Pichelberg) pochází z roku 1268. Pravděpodobně na počátku 13. století zde vznikla tvrz. Roku 1318 je jejím majitelem uváděn Merlin z Pichtelberka z vedlejší větve Hartenberků. Dalšími majiteli byli Hartenberkové až do roku 1658, kdy ves koupili Nosticové.

3. Boučí - Jindřichovice, kilometrů 8,5

Jindřichovice (německy Heinrichsgrün) jsou poprvé písemně doloženy roku 1273 v listině papeže Řehoře X. Zpočátku patřily tepelskému klášteru a od 14. století prosluly jako hornická osada s doly na cín. Tepelský klášter osadu prodal Petru Plickovi, který měl zájem o rozvíjející se těžbu stříbra a olova. Významný rozvoj přinesl mocný rod Šliků, kteří panství získali v roce 1434, rozšířili těžbu kovů (cín, olovo, železo i stříbro) a oblast dále hospodářsky pozvedli. Viktorín Šlik učinil z Jindřichovic rodinné sídlo a místu udělil v roce 1537 privilegium městského práva.

Poslední den putování po stopách Erfurtské obchodní stezky skončil v Jindřichovicích, místě, kde se jižní trasa této středověké obchodní stezky napojovala zpět na její severní část.

Celkem dnes nachozeno 19,7 km. Celkový výstup 443 metrů až do nadmořské výšky 723 m n. m.

Sokolov jsem opustil po nové krásné lávce. Krejcarová lávka v Sokolově, pěší a cyklistická lávka, byla dokončena roku 2023 a spojuje Staré náměstí s rekreační oblastí Jižní lom. Konstrukčně jde o ocelovou zavěšenou lávku s 27metrovým pylonem. Je 141 metrů dlouhá, mostovka je z dubových fošen. Lávka nahradila původní, technicky nevyhovující přemostění a je i důležitou spojnicí k jezeru Medard.

  

Příjemná a pohodlná cesta mě zavedla do obce Boučí. Tam jsem při pohledu na oblohu raději obalil batoh nepromokavým obalem a připravil si i pro sebe nepromokavou větrovku. V autobusové čekárně na křižovatce jsem se posílil energetickou tyčinkou a ionťákem. A měl jsem kliku - zatímco jsem posedával v čekárně, přehnal se nad silnicí prudký, pětiminutový liják. Takže v suchu.

Lupina mnoholistá, lidově "vlčí bob," a janovec metlatý, lidově "smraďák," kvetly podél cesty v obrovském množství.

  

Z obce Boučí jsem se měl dále vydat po neznačené lesní stezce podél potoka na Nové Domy a Háj. Po nedobrých zkušenostech s lesními cestami, které často zmizí v neprostupném lesním porostu, zvláště kolem potoků, a po včerejším prudkém a celonočním dešti jsem usoudil, že tudy cesta nevede. Vydal jsem se raději po silnici č. 210, se širokou a posekanou krajnicí, která slibovala bezpečnou cestu, směrem na Dolní Nivy. Tam jsem objevil lidovou tvořivost, kterou hned tak nevidíte. Fotky si musíte zvětšit, abyste zvládli všechno prohlédnout.

  

Německé osídlení na Sokolovsku (dříve Falknovsko) patří k nejvýraznějším historickým rysům tohoto regionu. Německé obyvatelstvo začalo přicházet už ve 13. století, kdy česká šlechta a kláštery kolonizovaly pohraniční oblasti. Vznikla města jako Falknov (Sokolov), Rotava, Březová, Kraslice, Oloví, Jindřichovice, Dolní Rychnov a desítky menších vsí. Němci tvořili většinu obyvatelstva v celém Krušnohoří a v přilehlém podhůří. Až do konce 2. světové války bylo Sokolovsko převážně německé. V některých obcích tvořili Němci 90–100 % obyvatel. Mnoho původních německých vesnic zaniklo (např. části Jindřichovic, obce v okolí Svatavy a Kraslic). Zmizely původní kulturní prvky: hřbitovy, kaple, hrázděné domy, německé nápisy. Němci se dnes přičinili o to, že se některé památky rekonstruují, jako například tahle kaplička v Horních Nivách.

I já mám mezi svými předky Němce ze Sokolovska, z dnes již zaniklé obce Schönlinde, česky Krásná Lípa. Byla to stará německá vesnice, ležící v severozápadní části Slavkovského lesa v okrese Sokolov. Ležela přibližně 2,7 km jihovýchodně od Kostelní Břízy v nadmořské výšce okolo 650 m, podél silnice Kostelní Bříza – Lazy v místě odbočky cesty do zaniklé obce Ostrov. Pojmenování obce vycházelo z její polohy u mohutné lípy, která rostla a dodnes roste vedle cesty do Kostelní Břízy. Podle starých map 19. století šlo o podlouhlou vesnici rozloženou podél cesty. Domy stály v jedné řadě po obou stranách silnice a tvořily kompaktní uliční frontu typickou pro menší krušnohorské vsi. První zmínky o ní pocházejí už ze 14. století, kdy vznikla jako drobné zemědělské sídlo na okraji falknovského panství. Po staletí si uchovávala typický ráz krušnohorské vesnice – několik desítek domů, hospodářství, malé řemeslné dílny a úzké vazby na okolní doly a hutě. Do roku 1945 byla Schönlinde téměř výhradně německá. Po odsunu obyvatel však zůstala téměř prázdná a její poloha v oblasti plánované těžby uhlí rozhodla o jejím osudu. V 50. a 60. letech byla vesnice rozstřílena jako cvičný cíl dělostřelců, pak  postupně zbourána a její katastr pohltil rozšiřující se lom Silvestr.

 

Cestou narazíte v krásné české krajině na některé pěkné počiny, jako je třeba tento kovaný kříž před Jindřichovicemi

a někdy naopak i na některé nepěkné pohledy, krajinu hyzdící.....

Konec cesty v Jindřichovicích byl nakonec bez zaslouženého občerstvení. Vše zavřeno....

  

Ke svému putování po stopách středověké Erfurtské obchodní stezky se v nejbližších dnech vrátím s jakýmsi závěrečným shrnutím. 

 ERFURTSKÁ OBCHODNÍ STEZKA, jižní trasa 

30.5. - 5.6.2026

Den šestý: Cihelny - Sokolov

ITINERARIUM: 20 kilometrů via Loket, Staré Sedlo, Královské Poříčí, Sokolov

1. Cihelny - Loket, kilometrů 10

Loket (německy Elbogen) je významné středověké město a královská pevnost zvaná „klíč ke Království českému“. Vyrostl na skalním ostrohu obtékaném řekou Ohří. Jeho jádro tvoří hrad z přelomu 11. a 12. století a podhradí s rozsáhlým gotickým opevněním. Kamenný hrad s románskou rotundou plnil funkci královského správního centra a ochrany zemských hranic. Samotný hrad i město získaly svůj název podle tvaru, který v těchto místech vytváří řeka Ohře. Loket se stal ve 14. století prosperujícím královským městem. Jako věznici jej zažil mladý kralevic Karel IV.. Město se řídilo chebským právem a stalo se odvolací stolicí pro okolní města.

2. Loket - Staré Sedlo, kilometrů 3,5

Obec Staré Sedlo (německy Altsattl též Altsattel) byla strategická farní ves a tvrz, která sloužila jako předsunuté opevnění hradu Loket na řece Ohři. Sídlo bylo založeno zřejmě na počátku 13. století během německé kolonizace ministeriálním rodem Nothaftů, který ve 13. století začal osidlovat Sokolovsko. První zmínka je v listině krále Václava I. pro Osecký klášterz 25. února 1250, v níž jsou mezi svědky uvedeni Bertold Nothaft a jistý Heilmann, rychtář ze Sedla. Roku 1397 král Václav IV. postoupil panství městu Loket. Na počátku 15. století patřila k hradu Hartenberg a později k Falknovu.

3. Staré Sedlo - Královské Poříčí, kilometrů 3

Královské Poříčí (německy Königswerth) mělo ve středověku strategický význam jako zeměpanské území střežící brod přes Ohři. Středověká historie obce je úzce spjata s královskou mocí, církví a rozvojem osídlení na Loketsku.   Ves je poprvé zmíněna v listině krále Václava I., kterou uděluje patronátní právo ke kostelu v Královském Poříčí Řádu křížovníků s červenou hvězdou. Název Königswerth (v překladu královské území u vody) odkazuje na přímou královskou správu.

4. Královské Poříčí - Sokolov, kilometrů 3,5

Sokolov, historicky známý jako Falknov (německy Falkenau), byl ve středověku významným poddanským městem na řece Ohři, jehož vývoj formovaly šlechtické rody Nothaftů a později mocní Šlikové. První panské sídlo zde vzniklo ve druhé polovině 13. století na důležité obchodní stezce. První dochovaná písemná zmínka pochází z 13. dubna 1279, kdy je v souvislosti s oblastí zmiňován šlechtický rod Nothaftů. Nejvýznamnější rozkvět zažilo město pod správou rodu Šliků (Schliků), kteří panství získali v roce 1435. Za Šliků získal Falknov městská opevnění a práva, stal se prosperujícím centrem řemesel a obchodu.

Opustil jsem golfový areál Cihelny, kde si pečlivě hledí trávníku a fukarem odstraňují sebemenší smítka a vydal se na dnešní cestu do Sokolova.

 

Cestou jsem potkal závodníky z minulého ročníku Tour de France, kteří odpadli na cestě za Cihelnami a ještě se nedostali domů.

 

Dnes hned na začátku cesty pěkný výstup na 575 m n. m a pak hned prudký sešup k Ohři do 380 m n. m. Žlutě značenou turistickou stezku dolů k řece ale není možné doporučit nikomu, kdo má strach z výšek nebo zdravotní problém s nohama. Tady na některých místech stačí jeden chybný krok, uklouznutí na větvi nebo kořenu a rázem jste o několik desítek metrů níž, při pádu nemáte šanci se čehokoli chytit. Na fotce vpravo to tak nebezpečně nevypadá, ale věřte, že to tak je.

 

Za odměnu si po prudkém sestupu můžete u řeky v restauraci dopřát třeba malou Plzeň a obdivovat skály na protějším břehu. Svatošské skály patří k nejpůsobivějším přírodním scenériím západních Čech. Nad meandry řeky Ohře se tu zvedají strmé žulové věže, které podle pověsti představují zkamenělý svatební průvod nevěsty a ženicha. 

 

Někteří obyvatelé skal nad řekou jsou vzácní a málokdy je zahlédnete. Jiní jsou naopak běžnější a spatřit je můžete častěji.

 

Řeka Ohře pramení v německém Smrčinovém pohoří (Fichtelgebirge), na svazích hory Schneeberg v nadmořské výšce přes 750 metrů. V Německu nese jméno Eger – to je staré keltské označení Agara či Agira, znamenající „rychlá, prudká voda“. Po vstupu do Čech si řeka uchovala podobný význam i v českém názvu Ohře. Po 316 kilometrech své cesty se nakonec vlévá u Litoměřic do Labe. A bývá naní pěkně živo.

 

Uprostřed Lokte, tam kde se město láme do strmého skalního srázu nad Ohří, rostou dva výjimečně staré břečťany, které tu působí jako zelení strážci nad starým městem. Jejich kořeny se pevně drží v puklinách žuly a jejich kmeny – už téměř dřevnaté a pokroucené – připomínají spíš malé stromy než popínavé rostliny. Po desetiletí obrůstají skálu pod hradbami a vytvářejí charakteristický zelený závěs, který je vidět z mostu i z nábřeží.

 ERFURTSKÁ OBCHODNÍ STEZKA, jižní trasa 

30.5. - 5.6.2026

Den pátý, středa 3.6.2026: Kozlov - Cihelny

ITINERARIUM: 21 kilometrů via Mirotice, Javornou, Rybničnou, Stanovice, Cihelny

1. Kozlov - Mirotice, kilometrů 3

Z roku 1394 pochází první zmínka o vsi Mirotice, do 17. století nazývané Miřetice, kdy je zde uváděna Buda, vdova po zemřelém Peškovi (Pešík) z Miřetic, spolu se synem Romanem. Tito zemané seděli na zdejší tvrzi a byli leníky Rýzmburků a jejich nástupců na Bochově a na Bečově. Koncem 14. století měl jakýsi Lutobor z Miřetic spory s kozlovskými sousedy. Poté prameny připomínají celou řadu místních vladyků, vystupujících s týmž predikátem. Od roku 1442 je zde zmiňován několikrát Broum, předek rodu Broumů z Miřetic, kteří tu seděli až do 20. let 16. století. Snad teprve za něj zde bylo zřízeno léno a připojeno k bochovskému panství pánů z Plavna. V roce 1495 Mikuláš Broum z Miřetic, který byl ve službách míšeňských purkrabí míšenských pánů z Plavna, osvobodil z jejich manství statek Hanuše z Utenhofu. Během 16. století nahradila původní panské sídlo nová renesanční tvrz. Stará tvrz byla patrně opuštěna, zchátrala a později zanikla.

2. Mirotice - Javorná, kilometrů 4,5

Javorná (německy Gabhorn), známá také jako Javoří nebo Javornice, patří k nejstarším osadám v okolí Karlových Varů. Je známá svým barokním zámkem, který byl přestavěn z původní středověké tvrze ze 14. století.  První zmínka o zdejší vsi s tvrzí pochází z roku 1366, kdy patřily Luitoldovi z Javorné, který byl, stejně jako jeho nástupci, leníkem Rýzmburků, vládnoucích na Bečově a na Andělské Hoře. V roce 1398 je zde připomínán Litobor z Javorné a v roce 1408 Hanuš z Javorné. Na počátku 15. století Javornou drželi Házmburkové, kteří ji připojili k panství Andělská Hora. Zdejší tvrz poté ztratila význam a byla patrně užívána k hospodářským účelům.

3. Javorná - Stanovice, kilometrů 8,5

Poprvé je obec Stanovice (německy Donawitz) písemně zmíněna roku 1358. Původ obce je zřejmě slovanský, vzhledem k nejstaršímu známému názvu "Stanovišť" (ve významu stanoviště či hlídka). Další dochované tvary názvu jsou Tanovic, Donavic a Donawitz. Ještě před nejstarší zmínkou o obci se dochoval záznam o stanovickém kostele z 19. června 1358. Ve středověku patřily Stanovice různým šlechtickým rodům; roku 1407 je získal Oldřich Zajíc z Reisenenburka . Po husitských válkách přešel kraj pod správu rodu Šliků, kteří výrazně ovlivnili vývoj celého regionu .

4. Stanovice - Cihelná, kilometrů 4,5

Dnes celkem 21,3 km, vyšlapáno 356 výškových metrů a docela i sešup - dolů celkem 503 metrů. Původně měla trasa vést přes městečko Bochov, kterým Erfurtská obchodní stezka procházela, ale při pohledu na mapu mi bylo jasné, že přes Bochov nepůjdu. Až do Javorné bych musel po silnici 208 a tyhle silnice druhé třídy už znám - bez krajnice, pořád kvůli autům jednou nohou v příkopu - to nechcete. Tak jsem zvolil trasu po lesních a polních cestách a klidných místních silničkách.

  

Opustil jsem Kozlov a za zády nechal i stolovou horu Vladař. 

  

 

Krajina je tady opravdu nádherná.

  

V obci Číhaná věří, že ta obrovská želva, jejíž krunýř mají na břehu místního rybníčku, kdysi v těchto vodách opravdu žila. A v obci Javorná připravili turistům v autobusové zastávce vybavení, kdyby se náhodou ochladilo.

  

 

V Rybničné má majitel auta perfektně zaparkováno. Louka za Rybničnou je plná rozkvetlých vlčích bobů (Lupina mnoholistá je její správný botanický název).

  

Takhle Vám postupně leckdy cesta, značená na mapách jako použitelná, zmizí. Někdy pomůže použití neslušných slov a cesta se poté, co se proderete zeleným neřádstvem, zase objeví.

  

Počasí ke mně bylo dnes milostivé. Mračna, která vzbuzovala obavy, se mně vyhnula.

 ERFURTSKÁ OBCHODNÍ STEZKA, jižní trasa 

30.5. - 5.6.2026

Den čtvrtý, úterý 2.6.2026: Rabštejn nad Střelou - Kozlov

ITINERARIUM: 27 kilometrů via Žlutice, Ratiboř, Údrč, Kozlov

1. Rabštejn nad Střelou - Žlutice, kilometrů 12,5

Žlutice (německy Luditz) byly založeny ve 14. století jako významné město s pravidelným půdorysem a mohutným opevněním. Povýšení osady na město se odhadem klade do 3. čtvrtiny 13. století, kdy Žlutice patřily pánům z Oseka (Riesenburka). Hospodářský rozkvět jim zajistil obchod se solí a status rezidence. Negativní vliv na další vývoj města měl odklon hlavní dopravy vybraného zboží z Prahy do Chebu provedený králem Karlem IV. v zájmu posílení královských měst (roku 1352 a opět 1367), čímž prastará obchodní cesta Praha–Cheb vedoucí přes Žlutice, spojující české země se západními středisky řemesel a obchodu, ztratila na významu. V období husitských válek město několikrát změnilo majitele, přičemž se zapsalo do historie jako významné centrum husitství.

2. Žlutice - Ratiboř, kilometrů 4,5

Ratiboř (německy Ratiworz), dnes část města Žlutice, je poprvé písemně doložena ze 4. června 1375, kdy se vesnice a její tvrz připomínají v listině Karla IV. udělující Žluticím chebské městské právo.  Prvním známým lenním rytířem a držitelem tvrze byl Hanuš z Ratiboře (1375). V roce 1403 zde sídlil Litolt Černý z Hrádku. Ratiboř patřila také rodu Plavenských z Plavna a fungovala jako léno žlutického hradu.

3. Ratiboř - Údrč, kilometrů 4

Obec Údrč (německy Udritsch), dnes část města Bochov, byla ve středověku významným centrem rytířského panství. První písemná zmínka pochází již z roku 1169. Údrč patřila k nejstarším sídlům v regionu.  Ve 14. a 15. století byla centrem starobylého rodu vladyků z Údrče, a její dominantou se stala gotická tvrz a kostel sv. Linharta.

4. Údrč - Kozlov, kilometrů 6

Zaniklá obec Kozlov (německy Koslau) v Doupovských horách byla původně středověkou osadou. Její historie je úzce spjata s kolonizací pánů z Rýzmburka a církevním panstvím. První zmínky pocházejí z roku 1398 v Soudních aktech III., kdy majitelem a pravděpodobně i zakladatelem osady byl jistý Kozel, a dále z let 1402 a 1413.

Jak šel den čtvrtý:

Dnes našlapáno celkem 27 kilometrů, celkem vystoupáno 468 výškových metrů.

Musím napřed reagovat na příspěvek mého věrného fanouška, který mně vytknul, že jsem včera nedal na blog fotku kamenného mostu v Rabštejně. Tak to napravuji a fotku přikládám:

Stolová hora Vladař, mohutná čedičová stolová hora, má výšku 693 m n. m. Je to bývalá sopka. Na jejím plochém vrcholu se nachází rozsáhlé keltské hradiště s valy a příkopy, jedno z největších v České republice. Pomníček připomíná také husitskou dobu – tady se bránil Jan Žižka v roce 1421. Na vrcholu hory je malé rašelinné jezírko.

Ve vsi Močidlec stojí hned dvě sochy sv. Jana Nepomuckého – tiché připomínky místní historie i víry. Starší z roku 1824 nechali zřídit Josef a Marie Anna Ferleschovi a dodnes na ní najdeme původní německý nápis. 

Cesta ke Žluticím vedla podle líně tekoucí říčky Střely -  ten líný, pomalý proud ale jejímu jménu čest věru nedělá. 

Původně gotický kostel sv. Petra a Pavla. 

Město proslavil Žlutický kancionál z 16. století, jeden z nejcennějších rukopisů české reformace. Žlutický kancionál z roku 1558 je výjimečný tím, že obsahuje přes 760 písní, což z něj dělá jeden z nejrozsáhlejších rukopisných zpěvníků české reformace. Méně známé ale je, že jeho iluminace nejsou jen ozdobné – některé z nich nenápadně komentují dobové společenské poměry, například kritiku církevních hodnostářů nebo satirické narážky na tehdejší mocenské spory. Kancionál tak není jen hudební sbírkou, ale i živým svědectvím o myšlení 16. století.

   

Kokořovský dvůr patří k nejvýznamnějším památkám Žlutic a zároveň k nejstarším dochovaným připomínkám někdejší slávy rodu Kokořovců. Tento raně barokní hospodářský areál vznikl roku 1680, kdy jej nechal vybudovat Ferdinand Hroznata z Kokořova, tehdejší majitel žlutického panství. Roku 1742 dvůr vypálilo francouzské vojsko během války o rakouské dědictví. Po vymření rodu Kokořovců po meči roku 1878 přešel dvůr do rukou nových majitelů a na počátku 20. století jej koupil průmyslník Josef Menčík. Po roce 1945 se dvůr dostal do správy státního statku. A jak bylo v takových případech obvyklé, areál postupně chátral. Roku 2024 získal Kokořovský dvůr spolek Žlutický zámek, který zahájil první kroky k jeho obnově.

Ve Žluticích mají vlastní cenovou politiku při prodeji pohonných hmot, na nařízení a doporučení té přechytralé tetky nedbají.

Tomu býkovi se pranic nelíbilo, že si povídám s jeho dětmi a fotím jeho stádo. Pořád mě nerudně sledoval. Tak jsem raději přidal do kroku a rychle od ohrady vypadl.

V kostele sv. Linharta v Údrči dělají psí kusy, aby přilákali věřící na mši.

Sírovec žlutooranžový, který roste u silnice za Žluticemi na stromě s cedulkou "1440" (což asi nebude věk toho stromu) je v mládí vynikající jedlá houba. Angličané mu říkají "Chicken of the Woods,", tedy "Lesní kuře," protože kuřecí maso právě jeho chuť po uvaření připomíná.