ERFURTSKÁ OBCHODNÍ STEZKA, jižní trasa 

30.5. - 5.6.2026

Den čtvrtý, úterý 2.6.2026: Rabštejn nad Střelou - Kozlov

ITINERARIUM: 27 kilometrů via Žlutice, Ratiboř, Údrč, Kozlov

1. Rabštejn nad Střelou - Žlutice, kilometrů 12,5

Žlutice (německy Luditz) byly založeny ve 14. století jako významné město s pravidelným půdorysem a mohutným opevněním. Povýšení osady na město se odhadem klade do 3. čtvrtiny 13. století, kdy Žlutice patřily pánům z Oseka (Riesenburka). Hospodářský rozkvět jim zajistil obchod se solí a status rezidence. Negativní vliv na další vývoj města měl odklon hlavní dopravy vybraného zboží z Prahy do Chebu provedený králem Karlem IV. v zájmu posílení královských měst (roku 1352 a opět 1367), čímž prastará obchodní cesta Praha–Cheb vedoucí přes Žlutice, spojující české země se západními středisky řemesel a obchodu, ztratila na významu. V období husitských válek město několikrát změnilo majitele, přičemž se zapsalo do historie jako významné centrum husitství.

2. Žlutice - Ratiboř, kilometrů 4,5

Ratiboř (německy Ratiworz), dnes část města Žlutice, je poprvé písemně doložena ze 4. června 1375, kdy se vesnice a její tvrz připomínají v listině Karla IV. udělující Žluticím chebské městské právo.  Prvním známým lenním rytířem a držitelem tvrze byl Hanuš z Ratiboře (1375). V roce 1403 zde sídlil Litolt Černý z Hrádku. Ratiboř patřila také rodu Plavenských z Plavna a fungovala jako léno žlutického hradu.

3. Ratiboř - Údrč, kilometrů 4

Obec Údrč (německy Udritsch), dnes část města Bochov, byla ve středověku významným centrem rytířského panství. První písemná zmínka pochází již z roku 1169. Údrč patřila k nejstarším sídlům v regionu.  Ve 14. a 15. století byla centrem starobylého rodu vladyků z Údrče, a její dominantou se stala gotická tvrz a kostel sv. Linharta.

4. Údrč - Kozlov, kilometrů 6

Zaniklá obec Kozlov (německy Koslau) v Doupovských horách byla původně středověkou osadou. Její historie je úzce spjata s kolonizací pánů z Rýzmburka a církevním panstvím. První zmínky pocházejí z roku 1398 v Soudních aktech III., kdy majitelem a pravděpodobně i zakladatelem osady byl jistý Kozel, a dále z let 1402 a 1413.

Jak šel den čtvrtý:

Dnes našlapáno celkem 27 kilometrů, celkem vystoupáno 468 výškových metrů.

Musím napřed reagovat na příspěvek mého věrného fanouška, který mně vytknul, že jsem včera nedal na blog fotku kamenného mostu v Rabštejně. Tak to napravuji a fotku přikládám:

Stolová hora Vladař, mohutná čedičová stolová hora, má výšku 693 m n. m. Je to bývalá sopka. Na jejím plochém vrcholu se nachází rozsáhlé keltské hradiště s valy a příkopy, jedno z největších v České republice. Pomníček připomíná také husitskou dobu – tady se bránil Jan Žižka v roce 1421. Na vrcholu hory je malé rašelinné jezírko.

Ve vsi Močidlec stojí hned dvě sochy sv. Jana Nepomuckého – tiché připomínky místní historie i víry. Starší z roku 1824 nechali zřídit Josef a Marie Anna Ferleschovi a dodnes na ní najdeme původní německý nápis. 

Cesta ke Žluticím vedla podle líně tekoucí říčky Střely -  ten líný, pomalý proud ale jejímu jménu čest věru nedělá. 

Původně gotický kostel sv. Petra a Pavla. 

Město proslavil Žlutický kancionál z 16. století, jeden z nejcennějších rukopisů české reformace. Žlutický kancionál z roku 1558 je výjimečný tím, že obsahuje přes 760 písní, což z něj dělá jeden z nejrozsáhlejších rukopisných zpěvníků české reformace. Méně známé ale je, že jeho iluminace nejsou jen ozdobné – některé z nich nenápadně komentují dobové společenské poměry, například kritiku církevních hodnostářů nebo satirické narážky na tehdejší mocenské spory. Kancionál tak není jen hudební sbírkou, ale i živým svědectvím o myšlení 16. století.

   

Kokořovský dvůr patří k nejvýznamnějším památkám Žlutic a zároveň k nejstarším dochovaným připomínkám někdejší slávy rodu Kokořovců. Tento raně barokní hospodářský areál vznikl roku 1680, kdy jej nechal vybudovat Ferdinand Hroznata z Kokořova, tehdejší majitel žlutického panství. Roku 1742 dvůr vypálilo francouzské vojsko během války o rakouské dědictví. Po vymření rodu Kokořovců po meči roku 1878 přešel dvůr do rukou nových majitelů a na počátku 20. století jej koupil průmyslník Josef Menčík. Po roce 1945 se dvůr dostal do správy státního statku. A jak bylo v takových případech obvyklé, areál postupně chátral. Roku 2024 získal Kokořovský dvůr spolek Žlutický zámek, který zahájil první kroky k jeho obnově.

Ve Žluticích mají vlastní cenovou politiku při prodeji pohonných hmot, na nařízení a doporučení té přechytralé tetky nedbají.

Tomu býkovi se pranic nelíbilo, že si povídám s jeho dětmi a fotím jeho stádo. Pořád mě nerudně sledoval. Tak jsem raději přidal do kroku a rychle od ohrady vypadl.

V kostele sv. Linharta v Údrči dělají psí kusy, aby přilákali věřící na mši.

Sírovec žlutooranžový, který roste u silnice za Žluticemi na stromě s cedulkou "1440" (což asi nebude věk toho stromu) je v mládí vynikající jedlá houba. Angličané mu říkají "Chicken of the Woods,", tedy "Lesní kuře," protože kuřecí maso právě jeho chuť po uvaření připomíná.

 ERFURTSKÁ OBCHODNÍ STEZKA, jižní trasa 

30.5. - 5.6.2026

Den třetí, pondělí 1.6.2026: Jesenice - Rabštejn nad Střelou

ITINERARIUM: 18,5 kilometrů via Krty, Blatno, Tis u Blatna, Nový Dvůr, Rabštejn nad Střelou

1. Jesenice - Krty, kilometrů 3

Obec Krty (německy Gerten) je poprvé písemně doložena v roce 1227. Ve středověku byla tato vesnice zemědělského charakteru úzce spjata s nedalekým hradem Rabštejnem nad Střelou. V raném středověku byla majetkem patřícím k panství hradu Rabštejn. Později se stala součástí majetku Libštejnských z Kolovrat.

2. Krty - Blatno, kilometrů 3,5

První písemná zmínka pochází z roku 1253, kdy česká princezna Anežka Přemyslovna darovala vesnici rytířskému řádu křížovníků s červenou hvězdou. Ve středověku zde řád křížovníků vybudoval klášter a gotickou komendu. Blatno (německy Pladen) bylo založeno na staré obchodní stezce, sloužilo jako důležité církevní a hospodářské zázemí. Název Blatno, odvozený od "bláto", je prastarý a čistě slovanský.

3. Blatno - Tis u Blatna, kilometrů 3,5

Vůbec první dochovaný písemný záznam o Tisu (německy Tiss bei Pladen) pochází z roku 1227. V té době ves náležela do majetku významného českého šlechtice Kojaty IV. z rodu Hrabišiců. Později se obec stala majetkem špitálu pražských křižovníků s červenou hvězdou. Ti zde vykonávali patronátní právo k místnímu kostelu až do roku 1253. V průběhu husitských válek byla připojena k rabštejnskému panství v držení krále.

3. Tis u Blatna - Rabštejn nad Střelou, kilometrů 8,5

Nejstarší zmínka o Rabštejnu pochází z roku 1269, kdy Jindřich z Mašťova používal přídomek „z Rabštejna“. Název pravděpodobně vychází z německého Rabenstein (havraní kámen). Rabštejn nad Střelou zažil největší rozkvět ve 14. století. V roce 1337 získal od Jana Lucemburského městská práva a profitoval z polohy na důležité obchodní stezce. Významný hrad chránící okolí později vykoupil Karel IV., který zde těžil kvalitní břidlici a využíval ji na stavbách jako například Karlštejn. Městečko leželo na strategické obchodní stezce spojující Prahu, Rakovník, Žlutice a Cheb.

Jak šel den třetí:

Krásnou českou krajinou jsem dnes, protože dopoledne pršelo tak výjimečně až před polednem, vyrazil z Jesenice do Rabštejna nad Střelou. 

Trpaslíci z Krtských skal byli prý roztomilí, ochotní a dobromyslní. Často chodívali do Krt vyprosit si od lidí něco na přilepšenou nebo si vypůjčit nářadí, které potřebovali ke své podzemní práci. Na oplátku lidem pomáhali, nejraději hlídali a houpali děti v kolébce. Své prosby přednášeli zvláštním způsobem. Říkali například: „Půjčili byste mi vědro, nepůjčili? Přinesu vám za něj chleba, nepřinesu vám nic!“ Trpaslíci žili v Krtských skalách spokojeně, dokud v blízkých Krtech neměli zvony. Když v Krtech zazvonili poprvé, trpaslíci zděšeně utekli do nejzazšího kouta své jeskyně a drobounké dlaně si pevně přitiskli k uším, neboť jim zvonění působilo trýznivou bolest. Když v Krtech zazvonili podruhé, trpaslíci opustili Krtské skály a přesídlili do Krkonoš. Sedlák, který tam trpaslíky vezl, vyprávěl, že jich byl vrchovatý vůz. Za svou službu dostal na oplátku kusy zlata.

A hospoda se v Krtech jmenuje, jak jinak, "U Krtka." Bylo ale zavřeno.

Za Blatnem mě Mapy.cz vyzvaly, abych opustil krásnou a málo frekventovanou silnici a dále pokračoval po lesní cestě. Zpočátku vypadala cesta moc příjemně. 

Pak začala mizet v zeleném lesním neřádstvu, vysokých kopřivách a nakonec zmizela úplně.

Na silnici se mi vylézt přes tu kamennou zeď nepodařilo. Skončil jsem v nedůstojné pozici: jednu nohu ve výši prsou na zdi, druhou na zemi. Rukama se nebylo čeho chytit, zkusil jsem pampelišku, ale ta se v zemi neudržela....😄Nezbylo mi nic jiného, než za hlasitého výčtu všech nepěkných slov, co jich znám, mokrý a poněkud ušmudlaný, vrátit se tím marastem zpátky na silnici.

V Tisu u Blatna jsem si dal v hostinci U Čapků, který byl kupodivu otevřený, za odměnu malou Plzeň. Mimochodem to bylo první alkoholické pivo po roce dobrovolné přísné abstinence, který skončil o půlnoci v neděli 31.5., tedy včera.

Podél silničky z Tisu u Blatna do Nového Dvoru můžete obdivovat pozoruhodné skalní útvary. A v Novém Dvoru je na prodej pěkný penzion "U zámku."

Historická tabulka na vodojemu v Rabštejně. Anton (Ant.) Tringler byl pražský podnikatel, který se specializoval na stavbu vodovodů, vodojemů a vodárenských zařízení. Jeho firma Wasserleitungs‑Unternehmung (doslova „vodovodní podnik“) působila v Praze na přelomu 19. a 20. století. Číslování typu „Praha 446‑I“ odpovídá starému konskripčnímu systému, který se používal do roku 1923. Vodojem v Rabštejně je z roku 1910. Rabštejn byl do roku 1945 převážně německojazyčný, takže německý nápis je zcela očekávatelný. Firma Ant. Tringler realizovala zakázky po celých Čechách — vodojemy, potrubní rozvody, prameniště.

Jinak v Rabštejně byste asi bydlet nechtěli. Od řeky Střely ke kostelu je převýšení více než 100 metrů. A ve městě není ani jeden obchod s potravinami - není divu, Rabštejn má dnes asi 25 stálých obyvatel.

Na druhou stranu je Rabštejn hodně zajímavé místo - je to nejmenší historické město v Evropě (status města Rabštejnu zůstal). Kamenný most přes Střelu je pravděpodobně ze 14. století a může být dokonce starší než Karlův most. Most je stále v provozu a je oblíbený i filmaři – objevil se například ve videoklipu Depeche Mode – Personal Jesus.

Dneska jsem se díval, jak jsem v těch uplynulých dnech chodil do kopce:

Sobota: 355 výškových metrů

Neděle: 352 výškových metrů

Pondělí: 389 výškových metrů

 ERFURTSKÁ OBCHODNÍ STEZKA, jižní trasa 

30.5. - 5.6.2026

Den druhý, neděle 31.5.2026: Rakovník - Jesenice

ITINERARIUM: 22 kilometrů via Senomaty, Šanov, Řeřichy, Kletečné, Jesenice

1. Rakovník - Senomaty, kilometrů 6

Senomaty (německy Senomat)  ve středověku byly obcí s bohatou historií. První písemná zmínka o Senomatech pochází z roku 1233, kdy král Václav I. daroval  ves (villam Szenomat) německým rytířům jako náhradu za škody, které utrpěli při jeho vojenském tažení.. Obec se stala městem. Název, znamenající ves senomatů, tj. lidí míchajících seno, byl původně zřejmě posměšnou přezdívkou, danou obyvateli okolních sídel. Staročeské sloveso miesti (v 1. osobě jednotného čísla matu) znamenalo hníst, mísit, míchat.

2. Senomaty - Šanov, kilometrů 2

První písemná zmínka o vsi Šanov (německy Schanowa) pochází z roku 1296, kdy ves patřila Petrovi a Kunrátovi, synům Bohuslava ze Šanova (Bohuzlai de Sanowe). O Šanovcích píše také Augustin Sedláček ve svém Popisu království Českého, díl VIII, s. 117 : „R. 1394 seděli na Šanově Jan Suchomel, Jan Kumpanec s bratrem Alešem a Kateřina, vdova po Oldřichovi. Ten zemřel v r. 1393 a jeho synové se psali ze Šanova. Drželi tu drobné statky . Štít měli polovičatý, svrchu zlatý a ze spodu černý a za klenot 5 pštrosích per na klobouce. Vikhart byl pro vzpouru odsouzen ke ztrátě statků, ale král Václav IV. mu r. 1410 udělil milost. Jeho bratr Jan byl ve službách Burjana z Gutštejna“

š. Šanov - Jesenice, kilometrů 14

Jesenice (německy Jechnitz) vznikla patrně během vnitřní české kolonizace ve 12. století. První písemná zmínka o obci se váže k roku 1321, kdy je zmiňován vladyka Bořita z Jesenice (Borzuta de Gessennicz) sídlící na zdejší tvrzi. Na přelomu 14. a 15. století patřila Jesenice do petrohradského panství, jehož majitelem byl Petr z Janovic. Jan z Janovic dal Jesenici dvě významná privilegia sepsaná 31. prosince 1409 v latinském a českém opise. Jedním z privilegií byla udělena městská práva (zřízení soudu, právo vařit pivo, místní kat atd.). Také erb pánů z Janovic: pozlacená stříbrno-červená orlice se dostala do znaku dnešního města.

Jak šel den druhý:

Dnes jsem měl zpočátku trochu problém – nevím proč, ale v hlavě se mi usadila jedna písnička a zněla mi otravně v té hlavě nepřetržitě. Text byl poněkud nesmyslný – Ladislav Pešek zpíval v pohádce Obušku z pytle ven: „Já s písničkou jdu jako ptáček…“ Ptáčci sice zpívají, ale s písničkou zcela určitě NECHODÍ… V každém případě bylo včera většinu cesty nádherně a v krásné české krajině zpívalo ptactvo o sto šest.

Vyrazil jsem dnes na cestu brzy. Čekalo mě 22 kilometrů a odpoledne měly podle různých předpovědí dorazit bouřky a slejváky, tomu jsem se chtěl vyhnou a být v Jesenici dříve, než se ten nečas dostaví. Po pár kilometrech vyběhla z lesa černá kočka. Podařilo se mi jí zahnat tam, odkud vylítla, takže přes cestu mi nepřeběhla. A tak jsem doufal, že do Jesenice dorazím za sucha.

V Senomatech mají slavného rodáka. Má hezké jméno, Celda (no, původně se jmenoval obyčejněji – Celestin)  Byl to český sochař, štukatér, designér, pedagog a paleontolog.

Za městečkem Senomaty mě ze zaparkovaného auta oslovila mladá paní – jestli prý nevím, kde bydlí pan Truneček. Slušně jsem odvětil, že to bohužel netuším. Poděkovala a odjela.

U obce Šanov narazíte na krásnou stavbu, která si honosně říká Chateau Šanov. Rozsáhlý objekt zámečku na více než čtyřech tisících metrech čtverečních láká na prvotřídní wellness i doslova královské ubytování. Kdo by ale čekal, že se právě ocitl ve zdařile zrekonstruovaném historickém objektu, bude zřejmě překvapen. Celý je totiž postaven z betonu. Zámek byl otevřen v roce 2020. Zámečtí hosté, jedoucí vlakem, vystoupí na centrálním hlavním nádraží Šanov.

V Šanově mají pěkné lesní divadlo.

V Šanově jsem šel kolem místní hospody, kde seděli na terase lidé. Dám si kafe, zaradoval jsem se. „Mají otevřeno?“ ptám se hostů. „Máme zavřeno“ zněla odpověď - nebyli to hosté, ale majitelé. „Ale když už jdete kolem, co si dáte?“ zeptala se majitelka, „turka nebo rozpustné?“ Přinesla mi silné turecké kafe ve velkém hrnku. Bylo výborné a neuvěřitelně mě „nakoplo,“ po tom kafi jsem letěl po stezce jako vítr. Kam se hrabou na šanovského turka různá lunga z moderních nablýskaných kávovarů. Hodní lidé jsou v Šanově.

Cyklistická stezka vede z Rakovníka až do Jesenice a je opravdu skvělá. Co by za to středověcí obchodníci, dobyvačná vojska, královské výpravy a různí poslové dali, kdyby měli takové cesty. Obchodníci se ve středověku museli mít na pozoru před loupežníky, přepadali je dokonce leckdy i drobní šlechtici a zemané. Dnes na stezce potkáte jen turisty a cyklisty, těch se bát nemusíte.

Suchý jsem do Jesenice nakonec nedošel. Cestou jsem všude kolem viděl bouřky, mně se většinu cesty vyhýbaly. Až dva kilometry před cílem jsem musel sebe i batoh opatřit nepromokavým obalem. A z okna penzionu jsem pak sledoval bouřku a liják, který, kdybych vyšel dnes později, by mě ze stezky spláchl jako malinu.

ERFURTSKÁ OBCHODNÍ STEZKA, jižní trasa 

30.5. - 5.6.2026

Den první, sobota 30.5.2026: Tuchlovice - Rakovník

ITINERARIUM: 22,5 kilometrů via Tuchlovice, Stochov, Nové Strašecí, Lužná, Rakovník

1. Tuchlovice - Stochov,   kilometrů 3,5

Název obce Tuchlovice pochází od jména Tuchlovic, což byl čeledín, patřící rodem či službou pánovi jménem Tuchla. Jiný výklad jména obce uvádí, že název obce se odvozoval od zatuchlého vzduchu nad močály v okolí obce. První historická zmínka o Tuchlovicích je z roku 1283, kdy byly Tuchlovice v majetku pánů z Michalovic. Jan z Michalovic postoupil obec ve stejném roce králi Václavu II.. Obcí a jejím okolím vedly ve středověku důležité obchodní a vojenské trasy - některé jsou zakresleny i ve starých vojenských mapách. Tuchlovice byly důležitým komunikačním uzlem na erfurtské obchodní stezce, která vedla z Prahy do německého Erfurtu. V Tuchlovicích se tato stezka rozdělovala na jižní a severní trasu.

2. Stochov - Nové Strašecí, kilometrů 4

Dnešní město Stochov (německy Stochau) je zmiňováno již v kronice Václava Hájka z Libočan jako staroslovanské hradiště, první zmínka o vsi Stochov je však až z roku 1324. Legenda říká, že se na tomto místě narodil roku 903 kněžně Drahomíře budoucí český kníže svatý Václav. Na místě narození svatého Václava prý jeho babička, svatá Ludmila, zasadila dubovou ratolest, ze které vyrostl mohutný dub, který můžeme dodnes ve Stochově navštívit. 

3. Nové Strašecí - Lužná, kilometrů 11

Nové Strašecí, německy Neustraschitz, Neu Straschitz. Nejstarší písemná zmínka je o vsi Strašecí z roku 1334 a uvádí se jako součást panství hradu Křivoklát. Roku 1480 už byla povýšena na městečko s vlastním farním kostelem a právem pořádat týdenní trhy. Roku 1503 pak městečko dostalo městský erb a stalo se městem s právem pořádat výroční trhy.

4. Lužná - Rakovník, kilometrů 4

Lužná (německy Luschna) je nejstarší osadou starodávného Rokytenska, jehož obyvatelé náleželi k hlavní větvi českého národa a byla poddána přímo knížeti Krokovi. Název osady se odvozuje od polohy u potoka („na luzney“). Samotná obec je písemně doložena v polovině 14. století jako Luzna (1352) a Luczna (1385). Královský status: Lužná spadala přímo pod krále jako komorní zboží. V roce 1325 jí král Jan Lucemburský udělil tzv. právo zákupné, které zajistilo hospodářský rozvoj.

5. Rakovník

Rakovník (německy Rakonitz) vznikl jako tržní osada při obchodní stezce v polovině 13. století, přičemž první písemná zmínka o něm pochází z roku 1252. Původně spadal pod správu hradu Křivoklát. V roce 1286 jej král Václav II. povýšil na poddanské město a koncem 13. století se stal sídlem rakovnického kraje. Již od středověku bylo město proslulé chmelařstvím. V roce 1454 zde byl založen pivovar, ve kterém se dodnes vaří pivo Bakalář. Roku 1471 získal Rakovník právo hrazených měst a vybudoval kamenné městské opevnění s příkopem a několika branami, které nahradilo starší valy. Vladislav II. Jagellonský udělil městu v roce 1482 znak a právo pečetit červeným voskem.

Jak šel den první:

Dnešní cesta začala humorným příběhem již na autobusovém nádraží na Zličíně, odkud jsem se přepravil autobusem na start letošního putování, do Tuchlovic. U cedule s jízdním řádem postával postarší chlapík, se kterým jsem se dal do řeči kvůli platnosti Lítačky na spoj do Tuchlovic. Chlapík stál jako první ve frontě na autobus, protože lidé, cestující pražskou příměstskou dopravou, jsou ukáznění a na autobus se řadí do fronty podle toho, jak na zastávku přišli. Předbíhání je pravděpodobně čekajícími lidmi fyzicky trestáno a to nechcete riskovat. Přijel autobus číslo 304, se kterým jsem já ani onen chlapík necestovali. My jsme čekali na autobus číslo 417. Lidé nastupovali do busu 304, kupovali jízdenky, fronta se postupně zmenšovala. Za touto frontou vznikala již delší dobu fronta nová, čekající na bus 417. Tenhle autobus však přijel, ještě než odjel bus 304. Fronta se otočila a my s chlapíkem jsme byli rázem poslední. Nemohu ani napsat, jaká slova použil chlapík jako komentář k tomu bezpráví, které ho potkalo. Ukázalo se, že aby byl v autobusu první, čekal na bus již hodinu.

Svatováclavský dub ve městečku Stochov se chudák drží již z posledních sil. Pokud ho skutečně zasadila svatá Ludmila v den, kdy se měl ve Stochově narodit budoucí český kníže svatý Václav, je mu letos 1123 let. No, dendrologové odhadují stáří dubu na 700 – 900 let, tak nevím. Ale legenda je to hezká. Jiná pověst zase tvrdí, že dub vyrostl z hole, kterou zarazil ovčák ženoucí stádo. Učinil tak kvůli radostné zprávě o narození knížete Václava. Další pověst je spojená s hradním strážcem, který zarazil do země své dubové kopí, ze kterého vzešel tisíciletý dub. Mezi lidmi traduje i poslední z pověstí, kdy měla dub zasadit Václavova chůva. Ta jej měla zalévat vodou, ve které se kníže koupal, proto se stromu dařilo a krásně zesílil. Kromě pověstí, které jsou spjaty s vysazením samotného dubu, existovala tradice, která poukazuje na to, že žaludy z tohoto stromu přinášely štěstí. Staly se tedy součástí drahých kovů nebo třeba růženců.

V Novém Strašecí jsem chtěl navštívit židovský hřbitov, ale ostrouhal jsem – byl zavřený bytelnou bránou a obehnán vysokou kamennou zdí, která, což je na druhou stranu dobře, nebyla nikde porušená. Za Novým Strašecím jsem se dostal podle svého itineráře na silnici číslo 227. Hned za Strašecím jsem zjistil, že je zle. Silnice neměla žádné krajnice, hned u bílé postranní čáry byl příkop. Ale co bylo horší – silnice je neuvěřitelně frekventovaná. Musel jsem pořád skoro do příkopu. Tak jsem z téhle silnice vypadl, jak nejdříve to šlo. Malá prázdná silnička na Nový Dům a po chvíli cyklistická stezka až do Rakovníka. Pak už se šlo krásně, slunce svítilo, ptáci zpívali, žádná auta, sem tam nějaký cyklista. Ovšem místo kilometrů 22,ř dnes nakonec kilometrů 25 ...

Ale na druhé straně byla cesta po silnici 227 v něčem zajímavá – v lese vedle ní jsem objevil jasné stopy po dávných obchodních stezkách – zarostlé úvozy, vyježděné koňskými potahy.

Občas narazíte v krajině na připomínky zašlých časů.

 

Erfurtská obchodní stezka, jižní trasa, 2026 

Trasa mého putování po stopách jižní větve středověké Erfurtské obchodní stezky je již v základních obrysech hotová:

Když se rozhodnete putovat po stopách starých obchodních stezek, narazíte na jeden zásadní problém – a tím je sestavení alespoň přibližné trasy cesty. Stopy dávných obchodních stezek z krajiny již dávno vymizely a informací, kudy vedly, je pohříchu málo. Známá jsou většinou jen větší sídla a města, kudy taková stezka určitě vedla. Tato místa byla hospodářskými, obchodními a správními středisky a tak logicky se v nich obchodníci na svých cestách zastavovali. Města, která začala vznikat zejména ve 13. století, pak měla z průchodu obchodníků a obchodních karavan nemalý prospěch – vybírala cla, mýtné, poplatky za nucené sklady zboží a další poplatky. Aby městem trasy obchodních, od raného středověku takzvaných „zemských“ stezek, procházely, udržovala města a správní střediska stezky průchozí, upravovala obtížně schůdné úseky, udržovala brody, zřizovala přívozy a stavěla dřevěné a od 12. století i kamenné mosty. Za to platili obchodníci další poplatky – převozné, mostné atd.

Původní zemské stezky byly pouhým udupaným pruhem země nebo vyježděnými kolejemi od koňských povozů. Když už pak byla stezka povozy příliš vyježděná a koleje byly příliš hluboké, jezdilo a chodilo se jednoduše vedle této cesty po stezce nové. Jenom málokde byly stezky upravené vysypáním kamene nebo nějakou primitivní dlažbou. Dodnes můžete narazit v lese na pozůstatky starých obchodních cest – vyježděný, hluboký úvoz či dokonce několik takových úvozů vedle sebe.

Při sestavování trasy svého putování po jižní větvi erfurtské obchodní stezky jsem tedy v první řadě stanovil jasné průchozí body: Tuchlovice, Rakovník, Jesenice, Rabštejn nad Střelou, Žlutice, Loket a Jindřichovice. Mezi těmito místy mi pak nezbývalo nic jiného, než volit cestu pokud možno nejkratší. Do trasy jsem zařadil i malá městečka či větší sídla, která by mohli obchodníci cestou do dalšího většího města navštívit – to ale samozřejmě jen podle svého uvážení a ověření, zda takové místo již ve středověku jako významné obchodní a správní středisko existovalo.

Například Karlovy Vary – cestou ze Žlutic do Lokte by se návštěva tohoto města jistě nabízela – ovšem Karlovy Vary ještě v raném a vrcholném středověku významným městem nebyly. Bylo to zpočátku jen málo osídlené lázeňské sídlo, které sice obdrželo městská práva od Karla IV. v roce 1370, avšak zpočátku se rozvíjelo velmi pomalu a městem v pravém slova smyslu nebylo. Erfurtská obchodní stezka, její jižní trasa, přes toto město tedy zcela jistě nevedla. Naproti tomu Bochov jsem na trasu svého putování zařadil – jako město je Bochov uváděn již v roce 1366. Město patřilo pánům z Rýzmburka, kteří mu udělili městská práva, stejná, jako měl Cheb, již v roce 1370.

Projít tedy starou zemskou stezku po její původní, středověké trase není dnes již možné, protože takovou trasu prostě dohromady přesně nesestavíte. Ale jistě stojí za to, projít její přibližnou podobu a alespoň trochu zakusit, jaké to bylo, být obchodníkem v časech středověkých.

Podle zpráv z cest andaluského kupce Ibráhíma ibn Jákúba al-Isráíli z Prahy do Krakowa lze vypočítat, že průměrná rychlost kupecké výpravy byla přibližně 30 kilometrů za den. Mně už se průměrně 30 kilometrů denně chodit nechce, stanovil jsem si denní průměr na 25 kilometrů. Ale nebudu zase, na rozdíl od středověkých kupců, dělat celodenní přestávky. Doufám, že stejně jako kupci ve středověku narazím občas na nějakou krčmu, která dávným pocestným poskytla záchranu ve formě dobrého jídla a pití. 

V jednom ze zákonů lombardského krále Liutpranda se stanoví, že kupec mohl být prohlášen za nezvěstného teprve po 3 letech - v dávných časech mohly kupecké výpravy trvat až několik let. Já se ztratit na své cestě nehodlám, v nejhorším případě aktivují mé hodinky Garmin asistenci a někdo z mých nouzových kontaktů mně přispěchá zachránit.