Erfurtská obchodní stezka, jižní trasa, 2026 

Trasa mého putování po stopách jižní větve středověké Erfurtské obchodní stezky je již v základních obrysech hotová:

Když se rozhodnete putovat po stopách starých obchodních stezek, narazíte na jeden zásadní problém – a tím je sestavení alespoň přibližné trasy cesty. Stopy dávných obchodních stezek z krajiny již dávno vymizely a informací, kudy vedly, je pohříchu málo. Známá jsou většinou jen větší sídla a města, kudy taková stezka určitě vedla. Tato místa byla hospodářskými, obchodními a správními středisky a tak logicky se v nich obchodníci na svých cestách zastavovali. Města, která začala vznikat zejména ve 13. století, pak měla z průchodu obchodníků a obchodních karavan nemalý prospěch – vybírala cla, mýtné, poplatky za nucené sklady zboží a další poplatky. Aby městem trasy obchodních, od raného středověku takzvaných „zemských“ stezek, procházely, udržovala města a správní střediska stezky průchozí, upravovala obtížně schůdné úseky, udržovala brody, zřizovala přívozy a stavěla dřevěné a od 12. století i kamenné mosty. Za to platili obchodníci další poplatky – převozné, mostné atd.

Původní zemské stezky byly pouhým udupaným pruhem země nebo vyježděnými kolejemi od koňských povozů. Když už pak byla stezka povozy příliš vyježděná a koleje byly příliš hluboké, jezdilo a chodilo se jednoduše vedle této cesty po stezce nové. Jenom málokde byly stezky upravené vysypáním kamene nebo nějakou primitivní dlažbou. Dodnes můžete narazit v lese na pozůstatky starých obchodních cest – vyježděný, hluboký úvoz či dokonce několik takových úvozů vedle sebe.

Při sestavování trasy svého putování po jižní větvi erfurtské obchodní stezky jsem tedy v první řadě stanovil jasné průchozí body: Tuchlovice, Rakovník, Jesenice, Rabštejn nad Střelou, Žlutice, Loket a Jindřichovice. Mezi těmito místy mi pak nezbývalo nic jiného, než volit cestu pokud možno nejkratší. Do trasy jsem zařadil i malá městečka či větší sídla, která by mohli obchodníci cestou do dalšího většího města navštívit – to ale samozřejmě jen podle svého uvážení a ověření, zda takové místo již ve středověku jako významné obchodní a správní středisko existovalo.

Například Karlovy Vary – cestou ze Žlutic do Lokte by se návštěva tohoto města jistě nabízela – ovšem Karlovy Vary ještě v raném a vrcholném středověku významným městem nebyly, byly zpočátku jen málo osídleným lázeňským místem, které sice obdrželo městská práva od Karla IV. v roce 1370, avšak zpočátku se rozvíjelo velmi pomalu a městem v pravém slova smyslu nebylo. Erfurtská obchodní stezka, její jižní trasa, přes toto město tedy zcela jistě nevedla. Naproti tomu Bochov jsem na trasu svého putování zařadil – jako město je Bochov uváděn již v roce 1366. Město patřilo pánům z Rýzmburka, kteří mu udělili městská práva, stejná, jako měl Cheb, již v roce 1370.

Projít tedy starou zemskou stezku po její původní, středověké trase není dnes již možné, protože takovou trasu prostě dohromady přesně nesestavíte. Ale jistě stojí za to, projít její přibližnou podobu a alespoň trochu zakusit, jaké to bylo, být obchodníkem v časech středověkých.

Podle zpráv z cest andaluského kupce Ibráhíma ibn Jákúba al-Isráíli z Prahy do Krakowa lze vypočítat, že průměrná rychlost kupecké výpravy byla přibližně 30 kilometrů za den. Mně už se průměrně 30 kilometrů denně chodit nechce, stanovil jsem si denní průměr na 25 kilometrů. Ale nebudu zase, na rozdíl od středověkých kupců, dělat celodenní přestávky. Doufám, že stejně jako kupci ve středověku narazím občas na nějakou krčmu, která dávným pocestným poskytla záchranu ve formě dobrého jídla a pití. 

V jednom ze zákonů lombardského krále Liutpranda se stanoví, že kupec mohl být prohlášen za nezvěstného teprve po 3 letech - v dávných časech mohly kupecké výpravy trvat až několik let. Já se ztratit na své cestě nehodlám, v nejhorším případě aktivují mé hodinky Garmin asistenci a někdo z mých nouzových kontaktů mně přispěchá zachránit.

 Erfurtská obchodní stezka 2026

Je to již pár měsíců, co jsem si splnil svůj dlouholetý sen a šel ve stopách Josefa Švejka jeho slavnou Budějovickou anabázi. A tak přemýšlím, co podniknu rok příští. Plánuji projít některou ze starobylých českých obchodních stezek. Jako první bude na řadě vedlejší větev staré Erfurtské obchodní stezky, která kdysi vedla z Prahy do německého Erfurtu.
Ode dávna byly pojítkem mezi jednotlivými národy a zeměmi zemské stezky, neboli stezky soumarské (viae semitae). Jednou z takových obchodních cest byla Stezka Sedlecká čili Erfurtská, která vedla z Prahy do německého Erfurtu. Já mám v plánu projít její vedlejší, jižní trasu.

Jan Karel Hraše, český pedagog – ředitel škol, archeolog, spisovatel, historik, zakladatel muzea v Náchodě - ve svém pojednání "Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách" na straně 68 píše:
"Vedlejší pak stezka odbočovala v Tuchlovicích od hlavní stezky a vinula se k Rakovníku , Jesenici , Žlutici , Loktu a v Jindřichovicích ke hlavní stezce se připojovala."

Je to nějakých 180 kilometrů, vyčlením si na to 7 dnů. Tělo sice drží, ale třicet kilometrů v průměru denně se mi už chodit nechce, tak trochu zvolním..

Tady je podrobný popis jižní větve Erfurtské stezky:

• Praha → Rakovník Po odbočení u Tuchlovic se cesta stáčela k Rakovníku, významnému městu s tržní funkcí. Rakovník byl důležitým centrem, kde se soustřeďoval obchod se zemědělskými produkty a řemeslným zbožím.
• Rakovník → Jesenice Trasa pokračovala přes Jesenici, menší sídlo, které fungovalo jako zastávka na cestě do západních Čech. Jesenice byla strategicky položená na křižovatce místních cest.
• Jesenice → Rabštejn nad Střelou Rabštejn je známý jako jedno z nejmenších historických měst v Čechách. Díky své poloze na řece Střele byl Rabštejn přirozeným místem pro přechod řeky a zároveň poskytoval ochranu obchodníkům díky opevnění.
• Rabštejn → Žlutice Žlutice byly významným středověkým městem s právem trhu. Zde se obchodníci mohli zásobit, odpočinout a využít místní infrastrukturu. Město mělo strategickou polohu mezi Slavkovským lesem a Doupovskými horami.
• Žlutice → Loket Loket byl klíčovým bodem na trase – opevněné město s hradem na skále nad Ohří. Loket kontroloval přechod přes řeku a vybíral mýto, což z něj činilo důležitý uzel dálkového obchodu.
• Loket → Jindřichovice V Jindřichovicích se jižní větev opět napojovala na hlavní severní trasu. Odtud cesta pokračovala přes Sedlec a Kraslice směrem do Německa, konkrétně k Erfurtu.

 Význam jižní větve Erfurtské stezky:

• Alternativní trasa: Sloužila jako odlehčení hlavní severní větve, zejména při velkém provozu nebo nepříznivých podmínkách.
• Strategické města: Rabštejn, Žlutice a Loket byla klíčová centra, kde se vybíralo mýto a obchodníci získávali ochranu.
• Napojení na Německo: V Jindřichovicích se cesta spojovala s hlavní trasou, což umožňovalo pokračování dál do Erfurtu a na franckou větev směrem k Würzburgu.
• Archeologické nálezy: S cestou jsou spojeny nálezy římských mincí z 3. století, což dokládá její dlouhodobý význam.

MOJE JIHOČESKÁ ANABÁZE - jakési shrnutí

 Po stopách Švejka - Moje jihočeská anabáze

Splnil jsem si svůj letitý sen a pokusil jsem se napodobit putování dobrého vojáka Švejka z Tábora do Českých Budějovic - tedy jen do Písku, protože z Písku do Budějovic už jel Švejk vlakem. Moje trasa vedla z Tábora kolem Milevska do Vráže, přes Malčice do Radomyšle a k Putimi, od Putimi zpět na západ na Strakonice a od nich opět do Putimi a nakonec z Putimi do Písku. Celkem jsem nachodil za týden téměř 130 kilometrů a vystoupal skoro 1.700 metrů. 

Bylo to krásné. Putování nádhernou jihočeskou krajinou po lesních a polních cestách, po malých silničkách mohu jen doporučit. A vůbec nevadí, že člověk jde někdy hodiny v dešti nebo se naopak peče pod žhavým sluncem. Ten zážitek za to stojí.

A nakonec ještě několik zážitků a postřehů:

První den, cestou z Tábora do Maděrovky, jdu v pohodě lesem. Na lesním rozcestí seděl ke mně zády na malé židličce jakýsi chlapík. Měl na sobě vojenský mundur a plátěnou vojenskou čepici. Ruce si hřál u malého ohníčku. Hrklo ve mně – Švejk! Šálí mě zrak?? Pak mě napadlo, že si ze mě někdo vystřelil. Když jsem ke chlapíkovi došel, opatrně a polohlasem jsem prohodil: „to je pohodička, co?“ Chlapík sebou leknutím trhnul a otočil se ke mně. Byl to voják naší armády a měl za úkol hlídat, aby se na jednu z těch cest nevydal žádný nepovolaný člověk, protože vedla k vojenské střelnici, kde právě probíhaly ostré střelby. Zasmál se a řekl: „no moc  pohodička to tedy není, jsem tu od sedmi od rána a končím v 10 večer.“

Zajímavou zkušenost mám s domorodci. Místní obyvatelé našich vísek, zdá se, mají nějakou vrozenou nedůvěru k osamělému člověku s batohem, který jejich vesnicí prochází. Snažím se vždy jejich nedůvěru rozptýlit bodrým „dobrý den,“ ale někdy ani to nepomůže. Někteří sice odpoví, ale jiní nanejvýš něco nezřetelně zabručí a dále sledují turistu ostražitým pohledem, dokud z jejich výsostného území nezmizí. A to již vůbec nemluvím o vesnických psech - ti nás tuláky tedy nemají rádi ani trochu.

Letos jsem nedostal za celý týden ani jednu nabídku ke svezení. Sice bych odmítl, ale přeci jen – nikdo se neustrne a ani když prší svezení nenabídne. Naposledy mi nabídla svezení mladá hezká žena s pražským číslem v luxusním Volvu, když jsem šel kdysi pěšky přes republiku z Aše do Starého Hrozenkova, jestli prý nechci svézt do Tábora. I v tomto případě jsem zdvořile poděkoval a svezení odmítl…

A ještě jedna, alespoň u mě, ověřená záležitost – jak se mění mé emoce během cesty:
- Prvních 10 kilometrů jsem nadšený, kochám se krajinou a krásnými výhledy, poslouchám zpěv ptáků, čtu všechny informační tabule, všechno fotím a nejraději bych radostí z chůze zpíval také.
- Po desátém kilometru, zhruba do kilometru dvacátého, nadšení z chůze pomalu vyprchává. Sice se stále rozhlížím kolem sebe, ale krajina mě už tak nebere. Vyhlížím nejbližší občerstvovací stanici na kafe a jedno pivo. Začíná se mi zdát, že cesta ubíhá stále pomaleji.
- Zhruba po dvacátém kilometru začíná být tělo unavené, hlava směřuje více k zemi, sleduji hlavně cestu před sebou a do krajiny se podívám už jen občas. Toužebně očekávám cíl cesty.
Že by se hlásil věk? Pravdou ovšem je, že před lety to bylo trochu snazší…

Takže zas někdy příště na cestách.

"Poslušně hlásím, že jsem opět zde."

"Tuhle vojnu vyhrajem!"

MOJE JIHOČESKÁ ANABÁZE - den sedmý, poslední

Po stopách Švejka - den sedmý, poslední
PUTIM - PÍSEK

Švejkova budějovická anabase a Moje jihočeská anabáze:

Švejk je již u svého oberlajtnanta a i já jsem u konce své anabáze jihočeské. Vylíčení svého posledního dne putování po stopách dobrého vojáka Švejka a závěrečné zhodnocení mé anabáze zveřejním v nejbližších dnech.

Poslušně hlásím, že jsem opět zde.

MOJE JIHOČESKÁ ANABÁZE - den šestý

Po stopách Švejka - den šestý
STRAKONICE - PUTIM

Švejkova budějovická anabase:

… V noci Švejk tiše se oblékl a vyšel ven. …

Vyšel z ovčína, přímo ve Strakonicích Švejk nebyl. Začínal tak svůj třetí den putování do Budějovic.
… Vycházel měsíc na východě a v jeho probouzejícím se světle kráčel Švejk na východ, opakuje si: „To přece není možný, abych se do těch Budějovic nedostal.“ …
… Poněvadž napravo, když sestoupil z lesů, bylo vidět nějaké město, zabočil Švejk severněji, pak na jih, kde opět bylo vidět nějaké město (Byly to Vodňany). Vyhnul se mu obratně cestou přes luka …

Vyhnul se určitě všem městům – Volyni, Vodňanům, nebyl ani v Dubu, Bavorově atd. Město je viditelné na vzdálenost 10 – 15 kilometrů, klidně tedy mohl vidět Volyň a Vodňany z mnou zvolené cesty severněji. Já tedy sestoupím z lesů jižně od Strakonic, napravo vidím Volyň, zahnu severněji, pak zase zamířím jižněji, kde opět vidím „nějaké město“ (Vodňany). Vyhnu se tedy Vodňanům obratně cestou přes luka ….)

… a ranní slunce uvítalo ho v zasněžených stráních nad Protivínem. … 

Přímo v Protivíně Švejk nebyl.

… „Stále kupředu,“ řekl si dobrý voják Švejk, „povinnost volá. Do Budějovic se dostat musím.“ …
… A nešťastnou náhodou místo od Protivína na jih na Budějovice Švejkovy kroky zamířily k severu na Písek. …
… K polednímu uviděl Švejk před sebou nějakou vesnici. …
… A vcházeje do vesnice, byl velice překvapen, vida označení vesnice na sloupu u prvního domku: „Obec Putim.“
… „Pro Krista pána,“ vzdychl Švejk, „tak jsem zas v Putimi, kde jsem spal ve stohu.“ …

Moje jihočeská anabáze:

Ve Strakonicích Vám na požádání vystaví potřebná potvrzení:

Opustil jsem Strakonice a dorazil jsem dnes do Putimi. Téměř 28 kilometrů v totálním vedru za stálého slunce mi dalo docela zabrat. Naštěstí se mně celou cestu vyhýbaly černé mraky, ze kterých se zdáli ozývalo hrozivé dunění hromů. Já jsem si šel krásnou jihočeskou krajinou a postupně se opékal na slunci (opalovací krém nemám, takže jsem získal poměrně zajímavý rudý odstín):

S občerstvením na cestě to dneska bylo tragické. Hospody buď vůbec žádné nebo zavřené. V Mladějovicích, kde kromě zavřené hospody s příznačným názvem "U Balounů" mají velké divadlo, mě zachránil dětský den na místním hřišti, kde měli otevřený kiosek:

Vytrvale jsem pokračoval na Putim a pekl se na slunci. Ale pěkné to tu mají:

Nakonec jsem, stejně jak dobrý voják Švejk, do Putimi došel.

… „Pro Krista pána,“ vzdychl Švejk, „tak jsem zas v Putimi, kde jsem spal ve stohu.“ …:

A v Putimi jsem se konečně se Švejkem i osobně potkal:

Zítra zakončím svou jihočeskou anabázi procházkou do Písku (cca 9 kilometrů), kam Švejka pozdě večer dopravil četník z Putimi po mnoha kořalkách, které spolu vypili v jakési krčmě na cestě. To mně nehrozí.

MOJE JIHOČESKÁ ANABÁZE - den pátý

Po stopách Švejka - den pátý

KESTŘANY - STRAKONICE

Švejkova budějovická anabase:

Švejk spal na druhý den své "anabase" u Putimě ve stohu se třemi dezertéry.
… Když se ráno probudil, byli již všichni pryč a někdo mu, patrně dragoun, položil k nohám krajíc chleba na cestu. …
… Švejk šel lesy a u Štěkna setkal se s vandrákem, starým chlapíkem …
… Dnes půjdeme na Strakonice … Odtud čtyry hodiny je starej švancenberskej ovčín. Je tam jeden můj známej ovčák, taky už starej dědek, tam zůstaneme přes noc a ráno se potáhnem na Strakonice, … 

Čtyři hodiny chůze od Štěkna – mohli ujít tak 12 – 15 kilometrů směrem na Strakonice. Ovčín, kde Švejk poseděl s vandrákem a starým ovčákem, je velká neznámá. Já vycházím z věty „Dnes půjdeme na Strakonice“ a „Odtud čtyry hodiny je starej švancenberskej ovčín“ – tedy z faktu, že šli čtyři hodiny na Strakonice a ne někam na jih, jak předpokládají jiní vykladači cesty Švejka do Putimi.)

… Dali se do jídla (měli brambory na loupačku a kyselé ovčí mléko) a šli brzy spát v teplé sednici, rozloženi po lavicích. …

Moje jihočeská anabáze:

Mezi včerejšími fotkami jsem ještě objevil jednu zajímavou - za obcí Malčice stojí krásný smírčí kříž z roku 1875,  o kterém jsem se na Wikipedii dozvěděl toto: žulový smírčí kříž se nachází západním směrem, zhruba půl kilometru, na polní cestě směrem k Bořicům. Vysoký je 110 cm, široký 63 cm a síla je 24 cm. Ovšem žádný příběh ani pověst se ke kříži neváže. Tolik Wikipedie. Smírčí kříže byly postaveny většinou na místě, na kterém se stal hrdelní zločin nebo neštěstí. Ve středověku, při uplatnění smírčího práva, mohl zločinec splněním nějakého úkolu svůj zločin odčinit:

V Kestřanech, ve kterých jsem spal opět ve velkorysém dokonale vybaveném apartmánu U potoka a ráno posnídal zbylého utopence se starým chlebem, je opravdu majestátní tvrz, i s čápem:

A zvou na nějakou akci se Švejkem na srpen, asi pro cyklisty - tak si to zapište:

Chápu, že tohle mi bude věřit málokdo, ale v Nových Kestřanech jsem zjistil, že hnutí za rovnoprávnost všech druhů a pohlaví dorazilo i do zvířecí říše. Na dvorku u jednoho domku načepýřený holub zametal roztaženými ocasními brky prach a tokal jako posedlý. Ale nenaháněl holubičku, kdepak. Naháněl malou chundelatou slepičku hedvábničku. A kdoví, jestli to nebyl kohoutek. Fotit jsem to nemohl, protože mě nerudně sledoval hospodář, zřejmě jeden z těch domorodců, co nemají rádi lidi s batohama.

Po krásné jihočeské, málo frekventované silničce, jsem pochodoval na Štěkeň (Štěkno, jak se píše ve Švejkovi). Z polí na mě drze a hlasitě povykoval chřástal polní. Před Štěkení nade mnou chvíli zvědavě kroužili dva krkavci. Musel jsem jim dát rukou najevo, že "Né, ještě né, ještě není doba zlá," a že pro mě ještě neplatí "Každýmu jednou vlak dojede do cíle." a ,, Najednou spadla klec" a že tedy ze mě ještě k jídlu nic nekouká (prostě žádnej Traktor se Slunovratem). Tak odletěli.

Vandráka, starého chlapíka jsem u Štěkna nepotkal a tak jsem sám pokračoval na Strakonice. Den se dnes opravdu vydařil a mých dnešních více jak 14 kilometrů rychle ubíhalo:

Myslel jsem na Josefa Švejka a představoval si, jak pochoduje a zpívá vojenské písně (... nocí ozýval se jeho zpěv...). Zkusil jsem tedy, jak to mohlo vypadat. Moc se nesmějte, jsem unavený, udýchaný, mám již od neděle rýmu. Můj kamarád, kterému jsem svůj výtvor poslal k recenzování, mně doporučil, ať za pochodu nezpívám nebo mě jebne a navíc, že to zní, jako bych šel na popravu. No ale Švejk taky nebyl určitě žádný Caruso, že....:

Zítra mě čeká více jak 27 kilometrů do Putimi, poslední delší etapa mé jihočeské anabáze. A prej mají být bouřky a lijáky... No uvidíme.

MOJE JIHOČESKÁ ANABÁZE - den čtvrtý

Po stopách Švejka - den čtvrtý

VRÁŽ - KESTŘANY

Itinerarium: 34,3 km via MALČICE, RADOMYŠL, Dobev

Švejkova budějovická anabase:
… Od Čížové šel Švejk dle rady babičky na Radomyšl na východ … 

(nějaká Haškova chyba – Radomyšl je od Čížové na jihozápad. Podle mě Švejk v Čížové nebyl a podle rady babičky se Čížové vyhnul, navíc měl jít na Malčín, aby se posilnil kořalkou „poněvadž do Radomyšle je dlouhá míle")
… Z Malčína šel s ním starý harmonikář … Harmonikář považoval Švejka za desertýra a radil mu, aby šel s ním do Horažďovic, že tam má provdanou dceru, jejíž muž je taky desertýr...

Harmonikář navrhoval, že dcera schová Švejka k jejímu muži do chlíva 

... "A když tam budete dva, tak vám nebude smutno"...

 … V Radomyšli Švejk našel k večeru Na Dolejší ulici za Floriánkem pantátu Melichárka …

Ale pantáta nebyl ke Švejkovi nijak vstřícný:

... Chtěl neustále po Švejkovi papíry. Byl to nějaký předpojatý člověk, poněvadž mluvil neustále něco o raubířích, syčácích a zlodějích...

... "Tak spánembohem, dědečku." "I spánembohem a po druhý si přijdou na hloupějšího." 

… Švejk šel opět hnedle celou noc, až někde u Putimě našel v poli stoh … 

„u Putimě“ – přímo v Putimi tedy Švejk nebyl. Ve stohu už spali tři dezertéři.
… „můžeš jít taky s námi. Vyser se na svého oberlajtnata.“ „To nejde jen tak zlehka,“ odpověděl Švejk a zabořil se, zalezl hluboko do stohu. …

Moje jihočeská anabáze:

Já tedy ve stohu spát nebudu, mám zaplacený nocleh v Kestřanech, což je blízko "u Putimě."
Čtvrtý den mé jihočeské anabáze byl nejvýživnější – plánovaných 34,1 kilometrů. Cesta z Vráže do Kestřan vedla přes dvě místa, kde Josef Švejk na své cestě do Budějovic prokazatelně byl – Malčice (Malčín), kde si měl dát na posilněnou kořalku za krejcárek, který dostal od babičky a Radomyšl, kde měl navštívit pantátu Melichárka. Plán splněn, nakonec to bylo kilometrů 35.
Když jsem vyrazil z Vráže, právě přestalo pršet a mračna mizela na obzoru, zatímco na druhé straně slibovala obloha pěkné počasí:

A to naštěstí vydrželo celý dlouhý den. S občerstvením na trase to bylo tentokrát horší – v Malčíně bez kořalky (hospůdka zavřená), v Radomyšli bez oběda (restaurace zavřela půl hodiny před mým příchodem) a v ostatních vesnicích hospoda nebyla vůbec. Takže jen malé osvěžení na křižovatce:

Odměnou za tu námahu byla krásná jihočeská krajina. Někdy musíte ale vystoupat dost vysoko, abyste měli pořádný výhled:

Po dlouhém dni, který mi dal docela zabrat, jsem se těšil na dobrou večeři v restauraci Platan v Kestřanech (hodnocení 4,4 "výborné"). Restaurace byla otevřená. Vařili ale jen do tří hodin.... Jediné, co bylo k mání, jsem si nechal zabalit s sebou a snědl ve svém apartmánu:

Další den mě povede kolem Štěkna, kde se potkáme s vandrákem, starým chlapíkem, a potáhneme na Strakonice. Švejk spal ve starým švarcenberským ovčíně. Já v ovčíně spát nebudu, mám zamluvený hotel se snídaní ve Strakonicích. Příjemných pouhých 14 kilometrů: