Den dvacátý. Zbývají tedy dny 2, slovy dva. To už prostě dorazit musím, i kdybych to měl doplazit jako Meresjev. No, ten neměl nohy, zatímco já je mám, byť již trochu pochroumané.
Dnes kilometrů 27. Celkem 539, mělo by jich zbývat ještě 41.
K nejzajímavějším ohlasům na dosavadní průběh cesty patří:
"páni, on to snad dojde!"
Ještě se vrátím k ubytovani v Osvětimanech, mělo zajímavý vývoj. Před pár dny mi volala paní z rekreačního zařízení Ječmínek, že mi původně slíbené ubytovaní nemůže zajistit. "Víte," povídá, "já bych pro Vás místo měla. Ale mám tu skupinu mladých maminek s dětmi. A my máme společnou sprchu. To by Vám asi vadilo, že?" Než jsem si stačil udělat názor na to, jak dalece by mi to mělo vadit, řekla: "no, ony by s tím ty maminky asi taky nesouhlasily." A bylo. Když jsem včera zabloudil v Osvětimanech, šel jsem kolem. Teda maminek tam byla fakt síla. A dětí taky, řvaly na celé údolí.
V moc hezkém penzionu Malovaný, který jsem si náhradou zajistil na Bookingu, mně paní inženýrka v recepci po příchodu povídá: "ubytovali jsme Vás v přízemí, v bezbariérovém pokoji." Mysleli si snad, že po těch 500 kilometrech už příjedu na vozíku?!
Ráno slejvák, ale v deset se vyčasilo a až do Uherského Ostrohu, kde jsem si dopřál oběd v první hospodě, na kterou jsem narazil, bylo nádherně. A pak přišla moje dnešní obrovská klika. Na radaru jsem viděl, že mojí cestě se má nechutná rudožlutá skvrna na předpovědní mapě vyhnout. Tak jsem zaplatil a vyrazil. Když jsem procházel před koncem města kolem baru Terry Fox, byla najednou obloha tak černá, že dostaly strach určitě i ryby v blízkém rybníku. Natož já. Schoval jsem se pod střechu terasy. Průtrž, která se vzápětí spustila, by mě spláchla ze silnice jako papírek. Kdybych vyrazil o 10 minut dřív, minul bych Foxe a nevím nevím, co bych si na té otevřené silnici na Blatnici počal.
Sledoval jsem radar a protože pořád hrozily bouřky, dřepěl jsem pod tou terasou přes hodinu. Pak fleky z mapy zmizely a za hodinu a půl jsem došel do cíle dnešní etapy. Sprcha a na večeři; restaurace byla ovšem, to jsem změřil přesně, 533 metrů od penzionu. Takže ještě další více než kilák. Minule jsem psal, cože to je pár kilometrů navíc. Musím přiznat, že mně, tedy přesněji mé pravé patě, vadí už každy metr navíc.
Zapomněl jsem včera zaznamenat, jak ocenil mou snahu sympatický postarší cyklista, se kterým jsem seděl při občerstvovací přestávce v Koryčanech. Ptal se, kde mám kolo. Já, že jdu pěšky. No a pak klasika - odkud, kam atd.. Povídá: "no to je ovšem vyšší level." Já na to, jak to myslí. A on odpověděl: "já si občas svezu zadek z kopce, ale Vy si musíte odmakat každý metr."
A ještě objednávka dnes večer (na čepu slibovali plzeňskou dvanáctku):
"dobrý den, dám si Plzeň"
"Plzeň nemáme."
"a k jídlu už nejsou výpečky a noky"
"dám si ten slepičí vývar"
"polévka už není"
"aha. Dám si tedy vepřový řízek, ale ne s bramborem, s chlebem"
"chleba nemám"
Ale jinak dobrý.
Pár fotek na Facebooku:
Český chodec nebo @czechwalker
