MOJE JIHOČESKÁ ANABÁZE - jakési shrnutí

 Po stopách Švejka - Moje jihočeská anabáze

Splnil jsem si svůj letitý sen a pokusil jsem se napodobit putování dobrého vojáka Švejka z Tábora do Českých Budějovic - tedy jen do Písku, protože z Písku do Budějovic už jel Švejk vlakem. Moje trasa vedla z Tábora kolem Milevska do Vráže, přes Malčice do Radomyšle a k Putimi, od Putimi zpět na západ na Strakonice a od nich opět do Putimi a nakonec z Putimi do Písku. Celkem jsem nachodil za týden téměř 130 kilometrů a vystoupal skoro 1.700 metrů. 

Bylo to krásné. Putování nádhernou jihočeskou krajinou po lesních a polních cestách, po malých silničkách mohu jen doporučit. A vůbec nevadí, že člověk jde někdy hodiny v dešti nebo se naopak peče pod žhavým sluncem. Ten zážitek za to stojí.

A nakonec ještě několik zážitků a postřehů:

První den, cestou z Tábora do Maděrovky, jdu v pohodě lesem. Na lesním rozcestí seděl ke mně zády na malé židličce jakýsi chlapík. Měl na sobě vojenský mundur a plátěnou vojenskou čepici. Ruce si hřál u malého ohníčku. Hrklo ve mně – Švejk! Šálí mě zrak?? Pak mě napadlo, že si ze mě někdo vystřelil. Když jsem ke chlapíkovi došel, opatrně a polohlasem jsem prohodil: „to je pohodička, co?“ Chlapík sebou leknutím trhnul a otočil se ke mně. Byl to voják naší armády a měl za úkol hlídat, aby se na jednu z těch cest nevydal žádný nepovolaný člověk, protože vedla k vojenské střelnici, kde právě probíhaly ostré střelby. Zasmál se a řekl: „no moc  pohodička to tedy není, jsem tu od sedmi od rána a končím v 10 večer.“

Zajímavou zkušenost mám s domorodci. Místní obyvatelé našich vísek, zdá se, mají nějakou vrozenou nedůvěru k osamělému člověku s batohem, který jejich vesnicí prochází. Snažím se vždy jejich nedůvěru rozptýlit bodrým „dobrý den,“ ale někdy ani to nepomůže. Někteří sice odpoví, ale jiní nanejvýš něco nezřetelně zabručí a dále sledují turistu ostražitým pohledem, dokud z jejich výsostného území nezmizí. A to již vůbec nemluvím o vesnických psech - ti nás tuláky tedy nemají rádi ani trochu.

Letos jsem nedostal za celý týden ani jednu nabídku ke svezení. Sice bych odmítl, ale přeci jen – nikdo se neustrne a ani když prší svezení nenabídne. Naposledy mi nabídla svezení mladá hezká žena s pražským číslem v luxusním Volvu, když jsem šel kdysi pěšky přes republiku z Aše do Starého Hrozenkova, jestli prý nechci svézt do Tábora. I v tomto případě jsem zdvořile poděkoval a svezení odmítl…

A ještě jedna, alespoň u mě, ověřená záležitost – jak se mění mé emoce během cesty:
- Prvních 10 kilometrů jsem nadšený, kochám se krajinou a krásnými výhledy, poslouchám zpěv ptáků, čtu všechny informační tabule, všechno fotím a nejraději bych radostí z chůze zpíval také.
- Po desátém kilometru, zhruba do kilometru dvacátého, nadšení z chůze pomalu vyprchává. Sice se stále rozhlížím kolem sebe, ale krajina mě už tak nebere. Vyhlížím nejbližší občerstvovací stanici na kafe a jedno pivo. Začíná se mi zdát, že cesta ubíhá stále pomaleji.
- Zhruba po dvacátém kilometru začíná být tělo unavené, hlava směřuje více k zemi, sleduji hlavně cestu před sebou a do krajiny se podívám už jen občas. Toužebně očekávám cíl cesty.
Že by se hlásil věk? Pravdou ovšem je, že před lety to bylo trochu snazší…

Takže zas někdy příště na cestách.

"Poslušně hlásím, že jsem opět zde."

"Tuhle vojnu vyhrajem!"

MOJE JIHOČESKÁ ANABÁZE - den sedmý, poslední

Po stopách Švejka - den sedmý, poslední
PUTIM - PÍSEK

Švejkova budějovická anabase a Moje jihočeská anabáze:

Švejk je již u svého oberlajtnanta a i já jsem u konce své anabáze jihočeské. Vylíčení svého posledního dne putování po stopách dobrého vojáka Švejka a závěrečné zhodnocení mé anabáze zveřejním v nejbližších dnech.

Poslušně hlásím, že jsem opět zde.

MOJE JIHOČESKÁ ANABÁZE - den šestý

Po stopách Švejka - den šestý
STRAKONICE - PUTIM

Švejkova budějovická anabase:

… V noci Švejk tiše se oblékl a vyšel ven. …

Vyšel z ovčína, přímo ve Strakonicích Švejk nebyl. Začínal tak svůj třetí den putování do Budějovic.
… Vycházel měsíc na východě a v jeho probouzejícím se světle kráčel Švejk na východ, opakuje si: „To přece není možný, abych se do těch Budějovic nedostal.“ …
… Poněvadž napravo, když sestoupil z lesů, bylo vidět nějaké město, zabočil Švejk severněji, pak na jih, kde opět bylo vidět nějaké město (Byly to Vodňany). Vyhnul se mu obratně cestou přes luka …

Vyhnul se určitě všem městům – Volyni, Vodňanům, nebyl ani v Dubu, Bavorově atd. Město je viditelné na vzdálenost 10 – 15 kilometrů, klidně tedy mohl vidět Volyň a Vodňany z mnou zvolené cesty severněji. Já tedy sestoupím z lesů jižně od Strakonic, napravo vidím Volyň, zahnu severněji, pak zase zamířím jižněji, kde opět vidím „nějaké město“ (Vodňany). Vyhnu se tedy Vodňanům obratně cestou přes luka ….)

… a ranní slunce uvítalo ho v zasněžených stráních nad Protivínem. … 

Přímo v Protivíně Švejk nebyl.

… „Stále kupředu,“ řekl si dobrý voják Švejk, „povinnost volá. Do Budějovic se dostat musím.“ …
… A nešťastnou náhodou místo od Protivína na jih na Budějovice Švejkovy kroky zamířily k severu na Písek. …
… K polednímu uviděl Švejk před sebou nějakou vesnici. …
… A vcházeje do vesnice, byl velice překvapen, vida označení vesnice na sloupu u prvního domku: „Obec Putim.“
… „Pro Krista pána,“ vzdychl Švejk, „tak jsem zas v Putimi, kde jsem spal ve stohu.“ …

Moje jihočeská anabáze:

Ve Strakonicích Vám na požádání vystaví potřebná potvrzení:

Opustil jsem Strakonice a dorazil jsem dnes do Putimi. Téměř 28 kilometrů v totálním vedru za stálého slunce mi dalo docela zabrat. Naštěstí se mně celou cestu vyhýbaly černé mraky, ze kterých se zdáli ozývalo hrozivé dunění hromů. Já jsem si šel krásnou jihočeskou krajinou a postupně se opékal na slunci (opalovací krém nemám, takže jsem získal poměrně zajímavý rudý odstín):

S občerstvením na cestě to dneska bylo tragické. Hospody buď vůbec žádné nebo zavřené. V Mladějovicích, kde kromě zavřené hospody s příznačným názvem "U Balounů" mají velké divadlo, mě zachránil dětský den na místním hřišti, kde měli otevřený kiosek:

Vytrvale jsem pokračoval na Putim a pekl se na slunci. Ale pěkné to tu mají:

Nakonec jsem, stejně jak dobrý voják Švejk, do Putimi došel.

… „Pro Krista pána,“ vzdychl Švejk, „tak jsem zas v Putimi, kde jsem spal ve stohu.“ …:

A v Putimi jsem se konečně se Švejkem i osobně potkal:

Zítra zakončím svou jihočeskou anabázi procházkou do Písku (cca 9 kilometrů), kam Švejka pozdě večer dopravil četník z Putimi po mnoha kořalkách, které spolu vypili v jakési krčmě na cestě. To mně nehrozí.

MOJE JIHOČESKÁ ANABÁZE - den pátý

Po stopách Švejka - den pátý

KESTŘANY - STRAKONICE

Švejkova budějovická anabase:

Švejk spal na druhý den své "anabase" u Putimě ve stohu se třemi dezertéry.
… Když se ráno probudil, byli již všichni pryč a někdo mu, patrně dragoun, položil k nohám krajíc chleba na cestu. …
… Švejk šel lesy a u Štěkna setkal se s vandrákem, starým chlapíkem …
… Dnes půjdeme na Strakonice … Odtud čtyry hodiny je starej švancenberskej ovčín. Je tam jeden můj známej ovčák, taky už starej dědek, tam zůstaneme přes noc a ráno se potáhnem na Strakonice, … 

Čtyři hodiny chůze od Štěkna – mohli ujít tak 12 – 15 kilometrů směrem na Strakonice. Ovčín, kde Švejk poseděl s vandrákem a starým ovčákem, je velká neznámá. Já vycházím z věty „Dnes půjdeme na Strakonice“ a „Odtud čtyry hodiny je starej švancenberskej ovčín“ – tedy z faktu, že šli čtyři hodiny na Strakonice a ne někam na jih, jak předpokládají jiní vykladači cesty Švejka do Putimi.)

… Dali se do jídla (měli brambory na loupačku a kyselé ovčí mléko) a šli brzy spát v teplé sednici, rozloženi po lavicích. …

Moje jihočeská anabáze:

Mezi včerejšími fotkami jsem ještě objevil jednu zajímavou - za obcí Malčice stojí krásný smírčí kříž z roku 1875,  o kterém jsem se na Wikipedii dozvěděl toto: žulový smírčí kříž se nachází západním směrem, zhruba půl kilometru, na polní cestě směrem k Bořicům. Vysoký je 110 cm, široký 63 cm a síla je 24 cm. Ovšem žádný příběh ani pověst se ke kříži neváže. Tolik Wikipedie. Smírčí kříže byly postaveny většinou na místě, na kterém se stal hrdelní zločin nebo neštěstí. Ve středověku, při uplatnění smírčího práva, mohl zločinec splněním nějakého úkolu svůj zločin odčinit:

V Kestřanech, ve kterých jsem spal opět ve velkorysém dokonale vybaveném apartmánu U potoka a ráno posnídal zbylého utopence se starým chlebem, je opravdu majestátní tvrz, i s čápem:

A zvou na nějakou akci se Švejkem na srpen, asi pro cyklisty - tak si to zapište:

Chápu, že tohle mi bude věřit málokdo, ale v Nových Kestřanech jsem zjistil, že hnutí za rovnoprávnost všech druhů a pohlaví dorazilo i do zvířecí říše. Na dvorku u jednoho domku načepýřený holub zametal roztaženými ocasními brky prach a tokal jako posedlý. Ale nenaháněl holubičku, kdepak. Naháněl malou chundelatou slepičku hedvábničku. A kdoví, jestli to nebyl kohoutek. Fotit jsem to nemohl, protože mě nerudně sledoval hospodář, zřejmě jeden z těch domorodců, co nemají rádi lidi s batohama.

Po krásné jihočeské, málo frekventované silničce, jsem pochodoval na Štěkeň (Štěkno, jak se píše ve Švejkovi). Z polí na mě drze a hlasitě povykoval chřástal polní. Před Štěkení nade mnou chvíli zvědavě kroužili dva krkavci. Musel jsem jim dát rukou najevo, že "Né, ještě né, ještě není doba zlá," a že pro mě ještě neplatí "Každýmu jednou vlak dojede do cíle." a ,, Najednou spadla klec" a že tedy ze mě ještě k jídlu nic nekouká (prostě žádnej Traktor se Slunovratem). Tak odletěli.

Vandráka, starého chlapíka jsem u Štěkna nepotkal a tak jsem sám pokračoval na Strakonice. Den se dnes opravdu vydařil a mých dnešních více jak 14 kilometrů rychle ubíhalo:

Myslel jsem na Josefa Švejka a představoval si, jak pochoduje a zpívá vojenské písně (... nocí ozýval se jeho zpěv...). Zkusil jsem tedy, jak to mohlo vypadat. Moc se nesmějte, jsem unavený, udýchaný, mám již od neděle rýmu. Můj kamarád, kterému jsem svůj výtvor poslal k recenzování, mně doporučil, ať za pochodu nezpívám nebo mě jebne a navíc, že to zní, jako bych šel na popravu. No ale Švejk taky nebyl určitě žádný Caruso, že....:

Zítra mě čeká více jak 27 kilometrů do Putimi, poslední delší etapa mé jihočeské anabáze. A prej mají být bouřky a lijáky... No uvidíme.

MOJE JIHOČESKÁ ANABÁZE - den čtvrtý

Po stopách Švejka - den čtvrtý

VRÁŽ - KESTŘANY

Itinerarium: 34,3 km via MALČICE, RADOMYŠL, Dobev

Švejkova budějovická anabase:
… Od Čížové šel Švejk dle rady babičky na Radomyšl na východ … 

(nějaká Haškova chyba – Radomyšl je od Čížové na jihozápad. Podle mě Švejk v Čížové nebyl a podle rady babičky se Čížové vyhnul, navíc měl jít na Malčín, aby se posilnil kořalkou „poněvadž do Radomyšle je dlouhá míle")
… Z Malčína šel s ním starý harmonikář … Harmonikář považoval Švejka za desertýra a radil mu, aby šel s ním do Horažďovic, že tam má provdanou dceru, jejíž muž je taky desertýr...

Harmonikář navrhoval, že dcera schová Švejka k jejímu muži do chlíva 

... "A když tam budete dva, tak vám nebude smutno"...

 … V Radomyšli Švejk našel k večeru Na Dolejší ulici za Floriánkem pantátu Melichárka …

Ale pantáta nebyl ke Švejkovi nijak vstřícný:

... Chtěl neustále po Švejkovi papíry. Byl to nějaký předpojatý člověk, poněvadž mluvil neustále něco o raubířích, syčácích a zlodějích...

... "Tak spánembohem, dědečku." "I spánembohem a po druhý si přijdou na hloupějšího." 

… Švejk šel opět hnedle celou noc, až někde u Putimě našel v poli stoh … 

„u Putimě“ – přímo v Putimi tedy Švejk nebyl. Ve stohu už spali tři dezertéři.
… „můžeš jít taky s námi. Vyser se na svého oberlajtnata.“ „To nejde jen tak zlehka,“ odpověděl Švejk a zabořil se, zalezl hluboko do stohu. …

Moje jihočeská anabáze:

Já tedy ve stohu spát nebudu, mám zaplacený nocleh v Kestřanech, což je blízko "u Putimě."
Čtvrtý den mé jihočeské anabáze byl nejvýživnější – plánovaných 34,1 kilometrů. Cesta z Vráže do Kestřan vedla přes dvě místa, kde Josef Švejk na své cestě do Budějovic prokazatelně byl – Malčice (Malčín), kde si měl dát na posilněnou kořalku za krejcárek, který dostal od babičky a Radomyšl, kde měl navštívit pantátu Melichárka. Plán splněn, nakonec to bylo kilometrů 35.
Když jsem vyrazil z Vráže, právě přestalo pršet a mračna mizela na obzoru, zatímco na druhé straně slibovala obloha pěkné počasí:

A to naštěstí vydrželo celý dlouhý den. S občerstvením na trase to bylo tentokrát horší – v Malčíně bez kořalky (hospůdka zavřená), v Radomyšli bez oběda (restaurace zavřela půl hodiny před mým příchodem) a v ostatních vesnicích hospoda nebyla vůbec. Takže jen malé osvěžení na křižovatce:

Odměnou za tu námahu byla krásná jihočeská krajina. Někdy musíte ale vystoupat dost vysoko, abyste měli pořádný výhled:

Po dlouhém dni, který mi dal docela zabrat, jsem se těšil na dobrou večeři v restauraci Platan v Kestřanech (hodnocení 4,4 "výborné"). Restaurace byla otevřená. Vařili ale jen do tří hodin.... Jediné, co bylo k mání, jsem si nechal zabalit s sebou a snědl ve svém apartmánu:

Další den mě povede kolem Štěkna, kde se potkáme s vandrákem, starým chlapíkem, a potáhneme na Strakonice. Švejk spal ve starým švarcenberským ovčíně. Já v ovčíně spát nebudu, mám zamluvený hotel se snídaní ve Strakonicích. Příjemných pouhých 14 kilometrů:

 

MOJE JIHOČESKÁ ANABÁZE - den třetí

Po stopách Švejka - den třetí
MILEVSKO - VRÁŽ

Itinerarium: 27 kilometrů via Osek, KVĚTOV, Kučeř, Zvíkovské Podhradí, Varvažov, Ostrovec

Švejkova budějovická anabase:
Zatímco já jdu tuhle část už svůj den třetí, Švejk byl na cestě stále svůj první den. V Milevsku nebyl, šel jen kolem:
"A tak Švejk se objevil na západ od Milevska v Květově, ..."
Šel pak Švejk z Květova až k Vráži. V poledne potkal u Vráže starou babičku:
"Nějaká stará babička, která vracela se z kostela, zavedla na cestě od Květova do Vráže, což je neustále západním směrem, řeč se Švejkem křesťanským pozdravem: "Dobrý poledne, vojáčku, kampak máte namíříno?"
Babička bydlela nepochybně ve Vráži, kam ale Švejk určitě nešel:
"Přes tu naší vesnici Vráž nemůžou jít, tam jsou četníci jako vostříži."
Švejk dostal od babičky brambůrku, aby se zahřál, krajíc chleba, kus špeku a korunu na kořalku v hospodě v Malčíně:
".... poněvadž do Radomyšle je dlouhá míle."

Moje jihočeská anabáze:
Dnešní část mé jihočeské anabáze se totálně zvrhla. Mapky nahoře si vůbec nevšímejte.

Vstal jsem po šesté hodině, abych si všechno stihl připravit na plánovaných více jak 27 kilometrů z Milevska přes Květov do Vráže. Každých 10 minut jsem sjížděl všechny počasové weby a všechny mi říkaly to samé – bude pršet a pršet a pršet, možná i zabouří. Tak jsem to vzdal, protože po blátivých lesních stezkách jsem si toho užil už dost. A silnice v dešti, kdy řidiči buď nevidí nebo na Vás totálně …. no, kašlou, to taky není nic moc.
Takže rozhodnutí – vlakem do Písku a pak se uvidí, do Vráže buď pěšky, pokud se počasí umoudří, nebo v suchu vlakem či busem.
Vlak z Milevska do Písku byl super, čistý, na čas. Jenom taková švejkovina: koupil jsem si e-jízdenku. Objednal, zaplatil, obdržel potvrzení s kódem a QR kódem pro průvodčího na mail. Průvodčí přišel, suverénně mu předvádím QR kód. „Nic tam není,“ lakonicky na to ten na koni. Nevzrušeně mu tedy diktuji ten písemně-číselný kód. Napřed vynechal písmeno, takže jeho opakované „Nic tam není“ mě neznepokojilo. Když ale přesto opakoval to svoje nudné „Nic tam není“ potřetí, povídám, že to teda zaplatím holt znova, přesto, že jsem mu předvedl i tu částku strženou v bance. Přeci mě nezruinuje důchodcovských 42 korun, že. A nechat se zatknout za jízdu načerno se mi taky nechtělo. Průvodčí se ukázal býti blahosklonným: „Pane, když říkáte, že jste tu jízdenku zaplatil, tak já Vám věřím. Budeme dělat, jako že nic.“
V Písku bohatý oběd v italské restauraci – polévka z pečených paprik, krevety na bílém víně, zázvoru a česneku s trochou chilli, sorbet citron a černý rybíz, dobré italské lungo, dvakrát Staropramen dvakrát chmelený.
Počasí ukazovalo, že do dvou hodin mírný občasný deštík. Tak jsem usoudil, že něco dneska jít musím a že tedy do Vráže vyrazím pěšky. Oblékl jsem nepromokavou bundu, použil její nepromokavou kapuci, batoh vybavil jeho vlastním nepromokavým obalem a vyrazil.

Počáteční jarní lehký deštík se začal brzy měnit a občas dosáhl vrcholu. Už to nebyla ta líbezná jihočeská krajina z předchozích dnů:

Ten červený panák na fotce jsem opravdu já, vyfotil jsem se v silničním zrcadle-

Cyklostezka se záhy ukázala být normální silnicí, kde mě nevšímavě předjížděla auta. Kdo by taky nabídl svezení mokrému vandrákovi, starému chlapíkovi, že. I když - předjela mě taková polovojenská černá dodávka s tmavými skly, přibrzdila a zastavila tak sto metrů přede mnou. Nikdo nemával, nikdo nevylezl. Pro jistotu jsem položil ruku na svůj pohotovostní nůž a neohroženě se blížil k autu. Když jsem byl 10 metrů od nich, odjeli. Nevím, jestli usoudili, že jsem mokrý až moc nebo je vyděsila moje červená pláštěnka. A pak ještě jeden pán, podle čísla Pražák, přibrzdil a pomalu, aby si mě mohl důkladně prohlédnout, zřejmě, jestli nejsem náhodou nějaká pěkná dívka, kolem mě projel a zmizel.

Vrchol cesty mě ale ještě čekal. Navigace mě zavedla na stezku do lesa:

Na fotce můžete vidět, jak stezička postupně mizí. A taky to tak bylo. Skončil jsem v rokli, po kotníky v bahně, v potoku, omotám vším tím zeleným neřádstvem, co ho v hustém lesním porostu roste. Stezka zcela zmizela. Navigace mi přesto vytrvale hlásila, že je všechno v pořádku, trasa je vzorně dodržována, panice netřeba podléhat. Podlehl jsem raději panice a přes bahno a potok jsem se vrátil pokorně na lesní cestu, kterou jsem předtím pohrdl, protože by mně cestu prodloužila o dobrých 500 metrů... Přehlídka sprostých slov, která v tom lese zazněla a z nichž některá zcela jistě ani neznáte, nepochybně k smrti vyděsila všechna lesní zvířátka.

Pršet přestalo přesně v okamžiku, kdy jsem minul ceduli VRÁŽ, což byl dnešní cíl cesty.

Zítra snad pršet nemá, čeká mě nejdelší etapa, přes 34 kilometrů - z Vráže přes Malčín (kořalka), Radomyšl (pantáta Melichárek) k Putimi (ve stohu spát nebudu, mám zajištěný apartmán v Kestřanech).

MOJE JIHOČESKÁ ANABÁZE - den druhý

Po stopách Švejka - den druhý

MADĚROVKA - MILEVSKO
Itinerarium: 6,3 km via SEPEKOV

Švejkova budějovická anabase:

Zatímco Švejk se právě probouzí ve stohu u Putimě svůj druhý den na cestě do Budějovic, já jsem teprve v Maděrovce u Sepekova....

Moje jihočeská anabáze:

Dnes pohodová procházka z Maděrovky do Milevska, celkem s různými odbočkami jenom něco málo přes 8 kilometrů a odpočinek před dvěma poměrně náročnými dny - zítra mě čeká přes 27 kilometrů do Vráže a pozítří pak přes 34 kilometrů do Kestřan. Šel jsem opravdu zvolna a kochal se krásnou jihočeskou krajinou:

Občas jsem sakroval, to když například červená turistická značka vedla přes neposekanou louku, kde mě zmáčela mokrá tráva, vysoká až do pasu. Vzpomněl jsem si na podobný zážitek z druhého dne přechodu České republiky, který jsem absolvoval v roce 2017 (viz https://www.blogger.com/blog/post/edit/3035491013032029730/4541462216514733106?hl=cs) Jinak ale červená dobrá, i když na druhé fotce se zdá být spíše zelenou:

V Sepekově stojí za to navštívit nádherný poutní areál s kostelem Jména Panny Marie:

A také se člověk cestou dozví neuvěřitelně zajímavé věci - například důvod založení Závodů na výrobu vzduchotechnických zařízení (ZVVZ) Milevsko, Holt náš Jára...:

Cestou narazíte i na umělecká díla, která jsou mnohem upřímnější než například pitomá a uhozená mimina Davida Černého: