MOJE JIHOČESKÁ ANABÁZE - den pátý

Po stopách Švejka - den pátý

KESTŘANY - STRAKONICE

Švejkova budějovická anabase:

Švejk spal na druhý den své "anabase" u Putimě ve stohu se třemi dezertéry.
… Když se ráno probudil, byli již všichni pryč a někdo mu, patrně dragoun, položil k nohám krajíc chleba na cestu. …
… Švejk šel lesy a u Štěkna setkal se s vandrákem, starým chlapíkem …
… Dnes půjdeme na Strakonice … Odtud čtyry hodiny je starej švancenberskej ovčín. Je tam jeden můj známej ovčák, taky už starej dědek, tam zůstaneme přes noc a ráno se potáhnem na Strakonice, … 

Čtyři hodiny chůze od Štěkna – mohli ujít tak 12 – 15 kilometrů směrem na Strakonice. Ovčín, kde Švejk poseděl s vandrákem a starým ovčákem, je velká neznámá. Já vycházím z věty „Dnes půjdeme na Strakonice“ a „Odtud čtyry hodiny je starej švancenberskej ovčín“ – tedy z faktu, že šli čtyři hodiny na Strakonice a ne někam na jih, jak předpokládají jiní vykladači cesty Švejka do Putimi.)

… Dali se do jídla (měli brambory na loupačku a kyselé ovčí mléko) a šli brzy spát v teplé sednici, rozloženi po lavicích. …

Moje jihočeská anabáze:

Mezi včerejšími fotkami jsem ještě objevil jednu zajímavou - za obcí Malčice stojí krásný smírčí kříž z roku 1875,  o kterém jsem se na Wikipedii dozvěděl toto: žulový smírčí kříž se nachází západním směrem, zhruba půl kilometru, na polní cestě směrem k Bořicům. Vysoký je 110 cm, široký 63 cm a síla je 24 cm. Ovšem žádný příběh ani pověst se ke kříži neváže. Tolik Wikipedie. Smírčí kříže byly postaveny většinou na místě, na kterém se stal hrdelní zločin nebo neštěstí. Ve středověku, při uplatnění smírčího práva, mohl zločinec splněním nějakého úkolu svůj zločin odčinit:

V Kestřanech, ve kterých jsem spal opět ve velkorysém dokonale vybaveném apartmánu U potoka a ráno posnídal zbylého utopence se starým chlebem, je opravdu majestátní tvrz, i s čápem:

A zvou na nějakou akci se Švejkem na srpen, asi pro cyklisty - tak si to zapište:

Chápu, že tohle mi bude věřit málokdo, ale v Nových Kestřanech jsem zjistil, že hnutí za rovnoprávnost všech druhů a pohlaví dorazilo i do zvířecí říše. Na dvorku u jednoho domku načepýřený holub zametal roztaženými ocasními brky prach a tokal jako posedlý. Ale nenaháněl holubičku, kdepak. Naháněl malou chundelatou slepičku hedvábničku. A kdoví, jestli to nebyl kohoutek. Fotit jsem to nemohl, protože mě nerudně sledoval hospodář, zřejmě jeden z těch domorodců, co nemají rádi lidi s batohama.

Po krásné jihočeské, málo frekventované silničce, jsem pochodoval na Štěkeň (Štěkno, jak se píše ve Švejkovi). Z polí na mě drze a hlasitě povykoval chřástal polní. Před Štěkení nade mnou chvíli zvědavě kroužili dva krkavci. Musel jsem jim dát rukou najevo, že "Né, ještě né, ještě není doba zlá," a že pro mě ještě neplatí "Každýmu jednou vlak dojede do cíle." a ,, Najednou spadla klec" a že tedy ze mě ještě k jídlu nic nekouká (prostě žádnej Traktor se Slunovratem). Tak odletěli.

Vandráka, starého chlapíka jsem u Štěkna nepotkal a tak jsem sám pokračoval na Strakonice. Den se dnes opravdu vydařil a mých dnešních více jak 14 kilometrů rychle ubíhalo:

Myslel jsem na Josefa Švejka a představoval si, jak pochoduje a zpívá vojenské písně (... nocí ozýval se jeho zpěv...). Zkusil jsem tedy, jak to mohlo vypadat. Moc se nesmějte, jsem unavený, udýchaný, mám již od neděle rýmu. Můj kamarád, kterému jsem svůj výtvor poslal k recenzování, mně doporučil, ať za pochodu nezpívám nebo mě jebne a navíc, že to zní, jako bych šel na popravu. No ale Švejk taky nebyl určitě žádný Caruso, že....:

Zítra mě čeká více jak 27 kilometrů do Putimi, poslední delší etapa mé jihočeské anabáze. A prej mají být bouřky a lijáky... No uvidíme.