ERFURTSKÁ OBCHODNÍ STEZKA, jižní trasa 

30.5. - 5.6.2026

Den šestý: Cihelny - Sokolov

ITINERARIUM: 20 kilometrů via Loket, Staré Sedlo, Královské Poříčí, Sokolov

1. Cihelny - Loket, kilometrů 10

Loket (německy Elbogen) je významné středověké město a královská pevnost zvaná „klíč ke Království českému“. Vyrostl na skalním ostrohu obtékaném řekou Ohří. Jeho jádro tvoří hrad z přelomu 11. a 12. století a podhradí s rozsáhlým gotickým opevněním. Kamenný hrad s románskou rotundou plnil funkci královského správního centra a ochrany zemských hranic. Samotný hrad i město získaly svůj název podle tvaru, který v těchto místech vytváří řeka Ohře. Loket se stal ve 14. století prosperujícím královským městem. Jako věznici jej zažil mladý kralevic Karel IV.. Město se řídilo chebským právem a stalo se odvolací stolicí pro okolní města.

2. Loket - Staré Sedlo, kilometrů 3,5

Obec Staré Sedlo (německy Altsattl též Altsattel) byla strategická farní ves a tvrz, která sloužila jako předsunuté opevnění hradu Loket na řece Ohři. Sídlo bylo založeno zřejmě na počátku 13. století během německé kolonizace ministeriálním rodem Nothaftů, který ve 13. století začal osidlovat Sokolovsko. První zmínka je v listině krále Václava I. pro Osecký klášterz 25. února 1250, v níž jsou mezi svědky uvedeni Bertold Nothaft a jistý Heilmann, rychtář ze Sedla. Roku 1397 král Václav IV. postoupil panství městu Loket. Na počátku 15. století patřila k hradu Hartenberg a později k Falknovu.

3. Staré Sedlo - Královské Poříčí, kilometrů 3

Královské Poříčí (německy Königswerth) mělo ve středověku strategický význam jako zeměpanské území střežící brod přes Ohři. Středověká historie obce je úzce spjata s královskou mocí, církví a rozvojem osídlení na Loketsku.   Ves je poprvé zmíněna v listině krále Václava I., kterou uděluje patronátní právo ke kostelu v Královském Poříčí Řádu křížovníků s červenou hvězdou. Název Königswerth (v překladu královské území u vody) odkazuje na přímou královskou správu.

4. Královské Poříčí - Sokolov, kilometrů 3,5

Sokolov, historicky známý jako Falknov (německy Falkenau), byl ve středověku významným poddanským městem na řece Ohři, jehož vývoj formovaly šlechtické rody Nothaftů a později mocní Šlikové. První panské sídlo zde vzniklo ve druhé polovině 13. století na důležité obchodní stezce. První dochovaná písemná zmínka pochází z 13. dubna 1279, kdy je v souvislosti s oblastí zmiňován šlechtický rod Nothaftů. Nejvýznamnější rozkvět zažilo město pod správou rodu Šliků (Schliků), kteří panství získali v roce 1435. Za Šliků získal Falknov městská opevnění a práva, stal se prosperujícím centrem řemesel a obchodu.

Opustil jsem golfový areál Cihelny, kde si pečlivě hledí trávníku a fukarem odstraňují sebemenší smítka a vydal se na dnešní cestu do Sokolova.

 

Cestou jsem potkal závodníky z minulého ročníku Tour de France, kteří odpadli na cestě za Cihelnami a ještě se nedostali domů.

 

Dnes hned na začátku cesty pěkný výstup na 575 m n. m a pak hned prudký sešup k Ohři do 380 m n. m. Žlutě značenou turistickou stezku dolů k řece ale není možné doporučit nikomu, kdo má strach z výšek nebo zdravotní problém s nohama. Tady na některých místech stačí jeden chybný krok, uklouznutí na větvi nebo kořenu a rázem jste o několik desítek metrů níž, při pádu nemáte šanci se čehokoli chytit. Na fotce vpravo to tak nebezpečně nevypadá, ale věřte, že to tak je.

 

Za odměnu si po prudkém sestupu můžete u řeky v restauraci dopřát třeba malou Plzeň a obdivovat skály na protějším břehu. Svatošské skály patří k nejpůsobivějším přírodním scenériím západních Čech. Nad meandry řeky Ohře se tu zvedají strmé žulové věže, které podle pověsti představují zkamenělý svatební průvod nevěsty a ženicha. 

 

Někteří obyvatelé skal nad řekou jsou vzácní a málokdy je zahlédnete. Jiní jsou naopak běžnější a spatřit je můžete častěji.

 

Řeka Ohře pramení v německém Smrčinovém pohoří (Fichtelgebirge), na svazích hory Schneeberg v nadmořské výšce přes 750 metrů. V Německu nese jméno Eger – to je staré keltské označení Agara či Agira, znamenající „rychlá, prudká voda“. Po vstupu do Čech si řeka uchovala podobný význam i v českém názvu Ohře. Po 316 kilometrech své cesty se nakonec vlévá u Litoměřic do Labe. A bývá naní pěkně živo.

 

Uprostřed Lokte, tam kde se město láme do strmého skalního srázu nad Ohří, rostou dva výjimečně staré břečťany, které tu působí jako zelení strážci nad starým městem. Jejich kořeny se pevně drží v puklinách žuly a jejich kmeny – už téměř dřevnaté a pokroucené – připomínají spíš malé stromy než popínavé rostliny. Po desetiletí obrůstají skálu pod hradbami a vytvářejí charakteristický zelený závěs, který je vidět z mostu i z nábřeží.