MOJE JIHOČESKÁ ANABÁZE - den třetí

Po stopách Švejka - den třetí
MILEVSKO - VRÁŽ

Itinerarium: 27 kilometrů via Osek, KVĚTOV, Kučeř, Zvíkovské Podhradí, Varvažov, Ostrovec

Švejkova budějovická anabase:
Zatímco já jdu tuhle část už svůj den třetí, Švejk byl na cestě stále svůj první den. V Milevsku nebyl, šel jen kolem:
"A tak Švejk se objevil na západ od Milevska v Květově, ..."
Šel pak Švejk z Květova až k Vráži. V poledne potkal u Vráže starou babičku:
"Nějaká stará babička, která vracela se z kostela, zavedla na cestě od Květova do Vráže, což je neustále západním směrem, řeč se Švejkem křesťanským pozdravem: "Dobrý poledne, vojáčku, kampak máte namíříno?"
Babička bydlela nepochybně ve Vráži, kam ale Švejk určitě nešel:
"Přes tu naší vesnici Vráž nemůžou jít, tam jsou četníci jako vostříži."
Švejk dostal od babičky brambůrku, aby se zahřál, krajíc chleba, kus špeku a korunu na kořalku v hospodě v Malčíně:
".... poněvadž do Radomyšle je dlouhá míle."

Moje jihočeská anabáze:
Dnešní část mé jihočeské anabáze se totálně zvrhla. Mapky nahoře si vůbec nevšímejte.

Vstal jsem po šesté hodině, abych si všechno stihl připravit na plánovaných více jak 27 kilometrů z Milevska přes Květov do Vráže. Každých 10 minut jsem sjížděl všechny počasové weby a všechny mi říkaly to samé – bude pršet a pršet a pršet, možná i zabouří. Tak jsem to vzdal, protože po blátivých lesních stezkách jsem si toho užil už dost. A silnice v dešti, kdy řidiči buď nevidí nebo na Vás totálně …. no, kašlou, to taky není nic moc.
Takže rozhodnutí – vlakem do Písku a pak se uvidí, do Vráže buď pěšky, pokud se počasí umoudří, nebo v suchu vlakem či busem.
Vlak z Milevska do Písku byl super, čistý, na čas. Jenom taková švejkovina: koupil jsem si e-jízdenku. Objednal, zaplatil, obdržel potvrzení s kódem a QR kódem pro průvodčího na mail. Průvodčí přišel, suverénně mu předvádím QR kód. „Nic tam není,“ lakonicky na to ten na koni. Nevzrušeně mu tedy diktuji ten písemně-číselný kód. Napřed vynechal písmeno, takže jeho opakované „Nic tam není“ mě neznepokojilo. Když ale přesto opakoval to svoje nudné „Nic tam není“ potřetí, povídám, že to teda zaplatím holt znova, přesto, že jsem mu předvedl i tu částku strženou v bance. Přeci mě nezruinuje důchodcovských 42 korun, že. A nechat se zatknout za jízdu načerno se mi taky nechtělo. Průvodčí se ukázal býti blahosklonným: „Pane, když říkáte, že jste tu jízdenku zaplatil, tak já Vám věřím. Budeme dělat, jako že nic.“
V Písku bohatý oběd v italské restauraci – polévka z pečených paprik, krevety na bílém víně, zázvoru a česneku s trochou chilli, sorbet citron a černý rybíz, dobré italské lungo, dvakrát Staropramen dvakrát chmelený.
Počasí ukazovalo, že do dvou hodin mírný občasný deštík. Tak jsem usoudil, že něco dneska jít musím a že tedy do Vráže vyrazím pěšky. Oblékl jsem nepromokavou bundu, použil její nepromokavou kapuci, batoh vybavil jeho vlastním nepromokavým obalem a vyrazil.

Počáteční jarní lehký deštík se začal brzy měnit a občas dosáhl vrcholu. Už to nebyla ta líbezná jihočeská krajina z předchozích dnů:

Ten červený panák na fotce jsem opravdu já, vyfotil jsem se v silničním zrcadle-

Cyklostezka se záhy ukázala být normální silnicí, kde mě nevšímavě předjížděla auta. Kdo by taky nabídl svezení mokrému vandrákovi, starému chlapíkovi, že. I když - předjela mě taková polovojenská černá dodávka s tmavými skly, přibrzdila a zastavila tak sto metrů přede mnou. Nikdo nemával, nikdo nevylezl. Pro jistotu jsem položil ruku na svůj pohotovostní nůž a neohroženě se blížil k autu. Když jsem byl 10 metrů od nich, odjeli. Nevím, jestli usoudili, že jsem mokrý až moc nebo je vyděsila moje červená pláštěnka. A pak ještě jeden pán, podle čísla Pražák, přibrzdil a pomalu, aby si mě mohl důkladně prohlédnout, zřejmě, jestli nejsem náhodou nějaká pěkná dívka, kolem mě projel a zmizel.

Vrchol cesty mě ale ještě čekal. Navigace mě zavedla na stezku do lesa:

Na fotce můžete vidět, jak stezička postupně mizí. A taky to tak bylo. Skončil jsem v rokli, po kotníky v bahně, v potoku, omotám vším tím zeleným neřádstvem, co ho v hustém lesním porostu roste. Stezka zcela zmizela. Navigace mi přesto vytrvale hlásila, že je všechno v pořádku, trasa je vzorně dodržována, panice netřeba podléhat. Podlehl jsem raději panice a přes bahno a potok jsem se vrátil pokorně na lesní cestu, kterou jsem předtím pohrdl, protože by mně cestu prodloužila o dobrých 500 metrů... Přehlídka sprostých slov, která v tom lese zazněla a z nichž některá zcela jistě ani neznáte, nepochybně k smrti vyděsila všechna lesní zvířátka.

Pršet přestalo přesně v okamžiku, kdy jsem minul ceduli VRÁŽ, což byl dnešní cíl cesty.

Zítra snad pršet nemá, čeká mě nejdelší etapa, přes 34 kilometrů - z Vráže přes Malčín (kořalka), Radomyšl (pantáta Melichárek) k Putimi (ve stohu spát nebudu, mám zajištěný apartmán v Kestřanech).