Ležím v posteli s ledovým obkladem na levé lýtkové kosti, která mě nevím proč při chůzi již včera začala bolet. Tak přemýšlím, jak to bude dál. Vydrží to moje tělo? Odpověď zní: jasně, že vydrží!
Jak je vše relativní. Zatímco mi jedna recepční, když mě vyzpovídala, odkud jdu a kam, řekla "nezlobte se, ale podle mě jste blázen," tak dnes ráno se mě zeptal majitel penzionu Dena v Jihlavě Jiří Poukar, bývalý excelentní extraligový hokejista (Slavia Praha, Dukla Jihlava): "kolik dneska máte před sebou?" Když jsem mu řekl, že 25 kilometrů, odvětil: "to je dobrý, to dáte jako nic."
Tak jsem vyrazil. Počasí se umoudřilo a po včerejších hrozbách deštěm ukazovalo oblačno, bez přeháněk. Nepřeháněli, nespadla ani kapka.
Po Kosovské ulici jsem šel do Kosova. Tedy ne do toho Kosova, ale do Kosova - rozumíte mi, že? Před sebou snesitelných 25 kilometrů po cyklostezkách a turistických trasách. Hlavně ne po hlavní, to je hlavní.
Luka nad Jihlavou "U Procházků" skvělý oběd, moc příjemný personál - nečekaně perfektní (sakra, tohle není Chodcův gastronomický průvodce! Dost reklamy).
A pak nádherná cyklostezka číslo 26. Itinerář zněl jasně: na křižovatce, až půjde šestadvacítka doprava, já půjdu rovně na Kamenici.
A pak nastaly strasti chodce vlastí:
mažu po té krásné silničce podél řeky Jihlavy, kochám se a hlídám si bod změny. Ani jsem to nekontroloval na Mapách, vše bylo jasné. Když jsem dorazil na křižovatku, kde cyklostezka 26 odbočovala doprava, já jsem hodlal pokračovat rovně. Hospůdka vpravo od cesty mě pranic nezajímala.
Ale kdosi, pravděpodobně nahoře, se slitoval a seslal na mě náhle potřebu oné místnůstky. Odbočil jsem tedy a navštívil zařízení hospody. A abych nebyl za kořena, dal jsem si kafe a malé pivko. Když jsem hostinskému vracel sklenici a šálek, bodře jsem prohodil, aby řeč nestála: "na Kamenici vpravo po cestě, že?" Hospodský nato: "vpravo ne, musíte doleva asi 2 kilometry a pak odbočíte doprava." Chvíli jsem se pokoušel vzdorovat, že tam už jsem byl, a trval na směru doprava hned teď. Když mě přivlekl k mapě a ukázal mi, kde jsem, chtělo se mi plakat. Byl jsem 2 kilometry za odbočkou, kde jsem měl opustit cyklotrasu a vydat se na Kamenici.
Dál už jen rezignace a srozumění s tím, že původních, po včerejšku snesitelných 25 kilometrů, se zase natáhne. Výsledek: plus 5 = 30. Jednoduchá matematika, se kterou ovšem moje nohy moc nesouhlasí.
Poslední tři dny: 29,6 - 27,6 - 33,5 a dnes 30. To není plánovaný průměr 23 kilometrů denně. A zítra mě čeká bůhvíkolik, musím původně plánovaných 28 kilometrů předělat, abych se vyhnul šestsetdvojce. Počítám tak plus 5 kilometrů.
Jestli ta moje hlava není schopná uhlídat vždy předem pečlivě na papírku připravenou trasu, kterou můžu navíc kontrolovat na Mapách (pokud je signál), je mi k ničemu. Asi jí uříznu, zabalím do starých Hospodářských novin a pošlu pépeelkou do kafilérky.
Nějaké fotky jsem zavěsil na Facebook, to už znáte:
Český chodec
nebo
@czechwalker
Žádné komentáře:
Okomentovat